Jaromír Holfeuer
Jaromír Holfeuer, divadelní i filmový herec, jeden z nejlepších, které Rádobydivadlo kdy mělo. Zvládal jak velké role, tak i dokazal, že není malých rolí. Truhlář, zámečník, ten kdo se nejvíc podílel na výrobě scény.
Rádobydivadlo a Já nebo Já a Rádobydivadlo – to vlastně vychází z rodinné anamnézy. Honza (syn) byl již několik let hercem Rádobydivadla a já si přál si to s ním „rozdat“ na jevišti. Dostal jsem příležitost v Lorkově Domě Bernardy. Jeho smrtí však k tomu nedošlo. Nad jeho rakví jsem si slíbil, že v jeho práci pro Rádobydivadlo budu pokračovat, a ta už dnes trvá dvacet let a s ní i stálá vzpomínka na Honzu.
V těch více než šesti stech mnou odehraných představeních vlastně hraji s Honzou stále. V představeních Peer Gynt, Naše městečko, Faidra i v současných Lesních jahodách a dalších vidím na jevišti Honzu.
Za dvacet let tisíce naježděných kilometrů po republice i zahraničí za divákem přináší řadu zážitků – příjemných i nepříjemných. Osobně rád vzpomínám na kilometry strávené v autobuse Sportbusu pana P. Stejskala s jeho řidiči, se kterými jsme projeli takřka celou Evropu po festivalech od Estonska po Španělsko a kteří nás vždy s úsměvem, pohodou a starostlivostí dovezli za divákem a bezpečně přivezli zpět domů.
S Jaromírem jsem se sešel poprvé v libochovické Scéně při práci na představení Báječní milenci potřebují čas. Představení režíroval uznávaný František Brabec. Já a Míra jsme dostali role, ve kterých jsme se ucházeli o přízeň jedné dívky. Míra hrál samozřejmě klaďase a já naopak bezcharakterního sobce. Pro mne to byla velká zkušenost, neboť pro mě to byla tenkrát první divadelní role a Míra byl v té době již uznávaným a výborným hercem. Směle tedy mohu prohlásit, že právě Míra mě tak trochu formoval při mých prvních divadelních krůčcích, za což jsem mu srdečně vděčen.
Není divu, že když se tvořilo první obsazení v Rádobydivadle, nabídl jsem mu spolupráci, ale odmítl moji nabídku díky své pracovní vytíženosti. Posléze v naší divadelní sezoně 1994-1995 nastoupil do představení Ukrutný Lorco coridou voníš, kde hrál po boku svého syna Honzika. Žel jejich partnerství na jevišti netrvalo dlouho, neboť jej ukončila nešťastná tragická nehoda a Honzík zemřel. Tenkrát jsem si pomyslel, že Mírova účast u našeho divadla končí, ale Míra tu svoji bolest jakoby chtěl zdolávat právě tím svým účastenstvím v Rádobydivadle.
Říkává: „Víš, já jsem to svému Honzovi slíbil,“ a já mu plně rozumím.
Jaromír patří mezi nejvytíženější členy souboru, nejen že hraje, vyrábí scénu, kulisy a zároveň o ně pečuje, nakládá, stěhuje, vykládá…, je toho prostě moc. Někdy u toho brblá a prohlašuje, že končí, ale já stejně jako on vím, že to neudělá. Má totiž divadlo strašně rád.
Když tak zpětně o Mírovi přemýšlím, stačí mi když jej vidím v představení „… dlouhá cesta“, ve které doslova geniálně hraje postavu profesora Borga a mnohé je mi hned jasné. Jeho výpověď na život a chod tohoto světa je přes tuto postavu zároveň jeho výpovědí vlastní.
Výčet rolí, které Míra u Rádobydivadla ztvárnil je početný, pestrý a mnohé z nich nevymizí divadelníkům z paměti. Vzpomínám při té příležitosti na pana profesora Laurina, který vždy Míru zdraví „Buďte zdráv pane Berka“, neboť Míra velmi lidsky a citlivě zahrál roli dědečka v Romanci pro křídlovku. Vzpomínám také na jeho roli krále trollů v Gyntovi, zloděje v komedii Za scénou, doktora Gibbse v Našem městečku, Theramenese ve Fajdraricii, Jacka ve Hřbitůvku v Ballybeg, Dědečka v Rozmarném létě. Těch rolí a roliček bylo mnoho, byly rozdílné, ale jedno měly společné, nesmírný divadelní kumšt a hluboké člověčenství….
Valeš, Ladislav: Almanach 1986 – 2016
Míra zemřel 6.9.2018