Veronika Týcová

Veronika Týcová, herečka, zpěvačka, dramaturgyně. Do souboru přišla v roce 1993, a velmi záhy se stala jednou z velkých opor.  Řada inscenací byla právě postavena na jejím všestranném hereckém nadání, které časem přetavila do profesní podoby. V současnosti je členkou Městského divadla v Mostě.

Milé Rádobydivadlo, jak kdysi řekl Mirek Anděl v představení A ježíšek už dávno…: „Naše divadlo je malý, malinkatý ostrůvek péče a lásky…!“ Bylo jsi jím pro mne bezmála dvacet let – a nechť jsi jím i pro ty, kdo jsou nadále tvojí součástí. My ostatní budeme stále sledovat tvůj maják, který se rok co rok rozzáří na prknech, která znamenají svět! A vida zprávu o tom, že tu stále jsi, že jsi stále vidět a slyšet, budeme za to upřímně rádi, protože jsi důkazem, že i na malém ostrůvku se dá 30 let hrát velké divadlo! ZLOM VAZ!!!
Napsala Veronika Týcová  10. 8. 2016 do Almanachu 1986 – 2016

Dovolím si tvrdit, že o hereckém osudu Veroniky rozhodla prozřetelnost. Do Rádobydivadla přišla na rozmezí let 1993 až 1994 a její první role byla Desert pro pány ve hře Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, cos to chlapče, cos to sněd. Ležela na velkém podnose na kolečkách. Na těle měla nastříkanou šlehačku, kterou si její kolegové ve hře Kaspar a Havlín lžičkami nabírali do hrnečku s kávou. Lžičky byly uvázány šňůrkami ve vlasech. Bylo jí šestnáct let.

Kde která dívka by v jejím věku takovou roli odmítla.

Po tomto slavném antré ji byla přidělena role Adély ve hře Ukrutný Lorco coridou voníš. Role to byla nelehká a Veronika s ní dost bojovala, dokonce jsem  v jeden okamžik společně s Evou Andělovou uvažoval, že ji oznámíme, že se pro tu roli vůbec nehodí a místo divadla, ať jde dělat něco smysluplnějšího. V ten den, kdy jsme ji to chtěli sdělit probíhala zkouška a Veronika jakoby pocítila závan kouzelného proutku, z larvičky se náhle vylíhl krásný motýlek…Odzkoušela to více než dobře.

Podívali jsme se s Evou na sebe a věděli jsme své, tahle obyčejná venkovská holka právě složila svůj reparát. Nevím, co by se stalo, kdyby tomu tak nebylo, zda-li by Veronika dále usilovala o to, být u divadla, nebo by její životní cesta šla jinudy…bůh ví.

V každém případě Veronika u divadla zůstala, dokonce později udělala zkoušky na DAMU a pod vedením jejího vynikajícího pedagoga a herce Borise Rössnera řádně své studium zakončila diplomovou prací. A stala se herečkou z profese.

Ale co je nejdůležitější je to, že podstatnou část své herecké práce vložila do svého působení v Rádobydivadle. Stala se nejprůkaznější herečkou nejen v Rádobydivadle, ale dostala se do širokého podvědomí celé amatérské divadelní veřejnosti. Její role zůstávají zapsány v naší krátké historii téměř zlatým písmem, nechť je to zmíněná Adéla, Solveig v Pér Gyntovi, Máj v představení A ježíšek už dávno…, Julie ve hře O svatém Jánu, hledej sobě vránu, kde se podílela také na scénáři, Davidová v Noci tribádek a k vrcholům jednoznačně patří Faidra ve Faidraricii, Eva ve hře Taková podivná kombinace citů, Marie v Elegii tyrolské, Maureen v Krásce z Leenané a na úplnou špici, aspoň za mne role Ally v Koljadově Slepici.

Jsem přesvědčen o tom, že Veronika je upřímně ráda, že právě Rádobydivadlo stálo u jejího zrodu a na oplátku Rádobydivadlo je vděčno Veronice za její nesmírný přínos, který mu díky svému herectví předala.

Není všem dnům konec, snad se ještě naše společné cesty protnou. Rádobydivadlo by o to určitě stálo.