Recenze: Luděk Horký

Rádobydivadlo Klapý

Rádobydivadlo není na Krakonošově divadelním podzimu žádným nováčkem a předchází ho pověst souboru, který svými inscenacemi rád dává podnět k zamyšlení. Když zařadí na svůj repertoár komedii, většinou jde o hru, která proudem vtipných dialogů strhává diváky k důležitým životním tématům, jež jsou skryty pod povrchem komického příběhu ve spodních vodách inscenace. Skořápka má být nepochybně takovým případem.
POKUD DÁME ŠANCI TOMU DRUHÉMU, TEN DRUHÝ JI DÁ NÁM
Je až překvapivé, že Polsko, se kterým sdílíme dějiny střední Evropy i geografickou hranici, je nám v řadě směrů kulturně vzdálenější než naši západní sousedé. Minimálně dramaturgie českých nejen amatérských divadel to dosti přesvědčivě potvrzuje. Čas od času se v českém kulturním prostředí sice vyskytne nějaké polské jméno na obálce knihy či v divadelním programu, ale je to spíše výjimka. Dramaturgie Rádobydivadla je v tom směru tedy nesporně objevná.
Autorem Skořápky je polský spisovatel Marcin Szczygielski. Narodil se v roce 1972, což ho řadí ke střední generaci tvůrců současné polské literatury. Jde o muže mnoha profesí, přičemž zásadním způsobem ho zformovala práce žurnalisty. Už od svých dvaceti šesti let dva roky umělecky vedl polskou edici měsíčníku Playboy a současně pravidelně publikoval v několika dalších periodikách. Jako spisovatel debutoval v roce 2003 románem PL-BOY, do něhož otiskl zkušenosti redaktora elitního pánského časopisu, aby dal vzniknout trefné groteskní satiře na poměry v časopisecké žurnalistice.
PL-BOY měl úspěch, který Szczygielského povzbudil k další práci – napsal pokračování a pomalu se začal odklánět od žurnalistiky k romanopisectví. Etabloval se románem Berek z roku 2007, který se rychle stal klasikou moderní polské LGBT literatury. Szczygielski v něm otevřeně vypráví o konfrontaci mladého gaye se starší konzervativní polskou katoličkou. Román se stal hitem a nastartoval Szczygielského kariéru na plné obrátky. Na svůj románový debut Szczygielski navázal cyklem próz, ve kterých pod názvem Kroniki Nierówności bojoval proti jakékoli formě diskriminace, intolerance a nepochopení.
Protože byl nejen spisovatelem, ale také synem herce a zpěvačky, inklinoval k divadlu. Zhruba rok po vydání Berka přepsal román do divadelní podoby. A právě tato adaptace se stala určitým předobrazem nebo přesněji předskokanem Skořápky. Rovněž ona se zakládá na vyhroceném charakterovém protikladu dvou postav, které svede dohromady zdánlivá náhoda, aby díky tomuto osudovému setkání postupně přehodnotily své životy, odhalily, co skrývají ve svých skořápkách a především – transformovaly své životní postoje.
V tomto případě jde o protikladné ženy, pravidelně se setkávající v knihovně. Obě jsou každá jiným způsobem osamocené a obě zastávají velmi protikladný postoj ke světu okolo sebe. Během příběhu se sblíží a jedna druhou ovlivní k přehodnocení hodnotového žebříčku i životního přístupu. Nechybí křehký motiv lesbické lásky.
Szczygielski aplikuje při psaní svéráznou autorskou metodu. Naslouchá svým postavám a nechává je – bez zbytečných stylistických zásahů – svobodně se rozvíjet. V jeho dramatických textech nejde o příběh, ale o zkoumání lidských bytostí. A o dešifrování masek, za kterými se skrývají.
Na začátku hry vedle sebe postaví na scénu dva extrémní typy, vykreslené na hraně karikatury, aby je vzápětí začal před očima diváků krok za krokem přeměňovat v povahově bohaté charaktery. Typy jsou demaskovány jako mimikry. Forma se tu stává obsahem, protože cílem autora je ukázat, jak v běžné životní praxi zastíráme své komplexy předstíráním. Jak aplikujeme sebeklam coby účinnou sebeobranu před poklesem vlastního sebevědomí.
Výše uvedená autorská metoda je podle mého názoru současně darem i prokletím. Na jednu stranu tento volný záznam myšlenek postavy vede ke zvýšení její autenticity, na druhou stranu značně rozvolňuje dramatickou stavbu. Vývoj postav od typu k charakteru je realizován prostřednictvím dialogů, které sice nepostrádají určitou lehkost a vtip, svědčí o jejich psychologické jemnosti a o autorově hluboké znalosti lidí, ale chybí jim dostatečná strukturální výstavba. Nejsou důsledně pointovány v jednotlivých dramatických situacích. To je velká rezerva, jejíž překonání zůstává na bedrech režiséra a hereček dvou hlavních rolí.
Obě herečky odvedly ve Vysokém nad Jizerou nadstandardní herecké výkony. Petra Maťáková v roli Roxany Klíčkové využila výhodnou startovní pozici, kdy začíná skutečně na hranici karikatury mondénní kokety, aby postavu krok za krokem obohacovala o hlubší charakteristiku. K tomu využívá podtexty, pauzy a psychologickou drobnokresbu vyvěrající z vnitřních motivací.
Naproti tomu Lenka Svobodová Šťastná coby Halina Kocembová ani na začátku hry není zcela zbavena sebevědomí a má tedy start o něco těžší – přesto svůj oblouk proměny zakomplexovaného ošklivého káčátka v hrdou labuť postupně suverénně vyklene. Vedle psychologie častěji používá i vnější prostředky a herecký komentář – pro zpracování informace, že by jí slušela červená barva se před zrcadlem tulí k červenému polštářku nebo při odpovědi na otázku, jestli nechtěla nikdy děti, pohoupává knihovnickým nákupním vozíkem jako kočárkem atp.
Režisér Jaroslav Kodeš správně pochopil, že motiv lesbické lásky není autorem v textu příliš dobře vybudován, že se vynoří jako blesk z čistého nebe, a tak odsunul jeho význam do pozadí. V inscenaci je zpracován jako latentní, skrytý mezi řádky. Ve vztahu obou postav pak nejde přímočaře o lásku se sexuálním podtextem, ale o lásku přátelskou, o odhodlání dvou žen, z nichž jedna na začátku hry po mateřství toužila a druhá se bála vychovávat společně dítě. O rozhodnutí skoncovat s vnitřní osamoceností prostřednictvím nového silného ženského kamarádství.
Téma je zpracováno působivě, snad jen se dvěma drobnými výhradami. Tou první je obsazení postavy Marka věkově neodpovídajícím hercem. Pavel Macák působí na scéně jako člověk o dvě generace starší nežli Halina, a když s ním Halina začne chodit, těžko to může být pro Roxanu signálem trvalého uzamčení snů o společném bydlení obou kamarádek. Působí to spíše úsměvně. A zadruhé – závěrečný dialog o vyfouknutém vajíčku proměněném v kraslici působí svým zpracováním snad až příliš sentimentálně.
Celkově se režie opírá o dobře vymyšlenou minimalistickou výpravu (scéna a kostýmy Gabriela Pojerová). Důraz je kladen na židle s proměnlivými potahy, vozík a rekvizity. Scénografie je vzdušná a funkční – ponechává patřičný prostor herečkám, fokusuje na jejich výkony. Rovněž autorská hudba Jiřího Strohnera dobře vystihuje atmosféru hry i jednotlivých situací. Inscenace rozhodně stojí za vidění.