Eva Andělová

Eva Andělová, herečka, režisérka, muzikantka.

Já děkuji osudu,

že vedl můj života běh tak, aby se protkl s dráhou Valeše. Jeho planeta přitáhla tu mou na svou oběžnou dráhu a už ji nepustila. Změnila můj život. Zažila jsem s ní radost, štěstí, slávu, náruživost, chvíle opojné i zdrcující, zklamání, ponížení, úzkost i strach. Úmornou dřinu i nádherné uvolnění, kdy duše vzlétá k nebesům. Pocity tak intenzivní, že se nedají popsat, jen prožít. A za to děkuji. Za tu možnost prožít život aktivně. Láďa není žádný superman. Ale učinil tolik lidí šťastných, že se mu všechny hříchy musí anulovat. Jsem jedna z těch šťastných. 

O Evě napsal …

Eva Andělová, neboli „Andělka“, jak jí říkáme, patří mezi zakládající členy Rádobydivadla Klapý. Mám dojem, že i sama tvrdí, že název našeho divadla vymyslela ona, to samé tvrdí Dana Cendrová a koneckonců, tvrdím to i já. Ať to byl kdokoliv, divadlo bylo pojmenová­no, ale důležité je, že tu třicet let existuje a Eva je stále jeho členkou. Evu jsem poprvé spatřil v jakémsi vystoupení na soutěži monologů v Litoměřicích a doslova mne uhranula. Okamžitě jsem v ní rozeznal nesporné kvalitativní stránky v hereckém řemesle, takže jsem nemeškal a následovně jsem jí nabídl spolupráci v libochovickém souboru, kde jsem měl tu čest režírovat Rozmarné léto. Brzy však nastaly problémy s tamějším vedením Závodního klubu a já jsem musel neprodleně ukončit svoji činnost a tím pádem i práce na započatém titulu. A tehdy přišel čas, že jsme se rozhodli pro založení nového souboru v nedalekém Klapý při tamější Osvětové besedě. Začal jsem pracovat na titulu polského autora Jana Tettera Zeď, kde jsem Evě nabídl roli paní Jadwiškové. Evě v té době bylo krásných pětatřicet a jejím úkolem bylo zahrát osudem týranou, prostou šedesátiletou  ženu – a musím říci, že i když jsme Evu trýznili různým líčením obličeje a bělením vlasů, nakonec to bylo vlastně jedno. Eva totiž tu postavu jedinečně zahrála, a když v závěru hry stála pod reflektory a z jejího obličeje proudem stékaly veškeré šminky, divák zasažen její upřímnou výpovědí téměř vydechl; tato pohledná a mladá žena vykouzlila naprosto uvěřitelný příběh, téměř o dvě generace starší ženy. A pak přišly další a další role, velké, malé, podle toho, co čas dal a pan režisér rozdal.

Pokud bych si já osobně měl vybrat z pestré nabídky jejích ztvárněných rolí, tak v každém případě by to byla excelentně zahraná Bernarda z naší hry Ukrutný Lorco coridou voníš… na motivy Lorkovy divadelní hry Dům doni Bernardy, kde Eva svým pojetím nehnala Bernardu do despotické až ortodoxně zatížené postavy, ale polidštila ji na matku chránící své dcery před okolním světem; a pak je to babička, úžasná a moudrá žena z Bergmannova scénáře Fanny a Alexandr, který se u nás hrál pod názvem A Ježíšek už dávno…

Eva je součástí Rádobydivadla a Rádobydivadlo jí zůstane nesmazatel­ně věrné jako součást jejího života.  …. napsal Láďa Valeš v Almanachu Rádobydivadla 1986 – 2016 u příležitosti 30. výročí souboru.

Zpět  na úvodní stránku