Všichni moji pozůstalí

Ladislav Valeš: Všichni moji pozůstalí… 

Autorská tragigroteska o rodinné sešlosti a ztraceném nebožtíkovi. Divadlo krutosti podle Rádobydivadla. 

Režie Ladislav Valeš, návrh scény Miroslava Tomasová, realizace scény Miroslava Tomasová, Jiří Pilnaj, Vlastimil Mareš a Milan Hrzán, kostýmy kolektiv souboru, hudba Franz Liszt, Jaroslav Ježek a dechový soubor Lounská třináctka, zvuky František Bartoň a Václav Vinš, technická spolupráce Milan Kubeš a Ladislav Valeš. Účinkující: Jana Malá (Tetka), Milan Hrzán (Venoušek), Veronika Valešová (Veronika), Eva Andělová (Irena), Břetislav Žídek (Jaroslav), Jiří Filgas (Václav), Martina Lhotská (Ivana), Václav Tichý (Josef), Petra Tichá (Marta), Hana Krupková (Doktorka), Vladislav Kaspar (Dědeček), Vlastimil Marek a Miloslav Kubeš (pohřebáci).

Premiéra mezi lednem a březnem 1989 v Klapém, naposledy 14. 3. 1990 v Libochovicích, hráno 8x – 3. premiéra souboru

Z celkového počtu repríz účast na přehlídkách:

  • účast na krajské přehlídce vesnických souborů Divadelní Mašťov – cena za režii Ladislav Valeš, cena za herecký výkon Milan Hrzán,
  • účast na FEMAD 1989 Libice nad Cidlinou – cena za inscenaci, cena za režii,
  • účast na krajské přehlídce malých jevištních forem Litvínov 1990.

napsali o nás

Scéna se připravuje za postupného obsazování sálu, sotva skončilo předcházející představení. Zašlá, opotřebovaná místnost venkovského domku, stará kredenc, stůl pro čtyři. K tomuto až naturalistickému reálu oslnivě bílé figuríny v životní velikosti. Nakukují oknem, postávají za stěnou, posedávají na forbíně: skoro surrealistický ozvláštňující prvek. Tak začalo představení Všichni moji pozůstalí, hra o vztazích mezi lidmi v rodině, o nedostatku citu, o bezelstné upřímnosti přiblblého Venouška a cynismu strejdy, příběh se zápletkou o ztraceném nebožtíkovi, manipulace se skutečnou rakví, která se, zapomenuta v rohu místnosti, stává místem her nejmladší členky rodiny, malé Veroniky. V publiku chechtání, smích, ale i nechápající vrtění hlavou a pár předčasných odchodů ze sálu. Přijetí široké, od nadšeného souhlasu přes souhlas s výhradami až po zřejmý nesouhlas a odmítnutí. Druhý den rozborový seminář a obsáhlá anketa ve zpravodaji přehlídky. …

Tvoje včerejší představení Všichni moji pozůstalí zčeřilo hladinu krajské přehlídky, i když, pravda, více v kuloárech a mezi čtyřma očima, ale přec! Jako autor a režisér ses představil poněkud smutně, černě až pesimisticky. Jaký vůbec jsi?

            LV: Věřím v porozumění mezi lidmi, v návrat člověka k přírodě. Mám takovou představu udělat divadlo, při němž by lidi řvali smíchy a zároveň brečeli. A až by to skončilo, rozdělili by se na dva tábory: jedni by mě nosili na ramenou a druzí by čekali, aby mě, až spadnu, ztrestali za tu mystifikaci.

            Lákavá představa, ale neodpověděl jsi mi: jaký doopravdy jsi? Skutečně máš zálibu v zobrazování krutosti, ošklivosti, chmur?

            LV: Myslím, že jako divák jsem spíš senzitivní. Když se dívám na silný film, nemohu se ubránit dojetí. Naopak, vůbec nemám rád hrůzostrašnou podívanou, odvracím se, když vidím krev, nedělá mi to dobře. Mám rád takovou tu křehkou krásu hrabalovskou…

Každý máme své jedno velké téma. O čem chceš hrát?

            LV: Je alarmující, že čím víc se stáváme civilizovanějšími, tím více se uzavíráme, čím toho víc víme, tím méně dovedeme sdělit. V paneláku mají někteří lidé k sobě dál než na Aljašce. Chci dělat divadlo, které by nenudilo, ale burcovalo, které by odkrývalo hierarchie hodnot. Věřím, že existuje mezi divadlem a divákem jakási pupeční šňůra; pokud chci očistit duši člověka, musím psát o jeho negativních vlastnostech, musím z jeho duše nejdřív vymést pavučiny…

VALEŠ, Vladimír. Rozhovor částečně příbuzenský. Amatérská scéna. 1989, roč. 26, č. 10, s. 9

MIMOCHODEM… 

Inscenaci provázela trojí kontroverze.

Profesor Jan Císař v rámci jakési diskuse prohlásil, že „děti a psi na jeviště nepatří“ – a tak ve Všech mých pozůstalých musel mít Láďa Valeš na scéně psa a dítě.

Děti údajně neumějí hrát – a tak režisér nechal svou dceru Veroniku, aby „hrála“ tak, že si na jevišti dělala, co chtěla.

A třetí kontroverzi přidaly učitelky z Mašťova – které poslaly na národní výbor protestní dopis, že v představení je zneužíváno malé dítě a zanechá to negativní stopy na jeho duši…