Zeď
Jan Tetter: Zeď
Starý svět umírá… Matka z rodu Matky Karla Čapka, dcera Tili procitající lidsky i žensky a listonoš Berg, měnící se z malého človíčka ve velkou svini. Zabijačka zvířat i lidí. A co je vlastně za zdí? – Počátek dlouhé cesty Ladislava Valeše, Evy Andělové a Dany Krauskopfové za Rádobydivadlem, jak ho po třiceti letech známe…
Překlad Helena Stachová, režie Ladislav Valeš, zvuky Pavel Kvěch, účinkující Vladislav Kaspar (Pan Berg), Eva Andělová (Matka) a Dana Krauskopfová (Tili). Československá premiéra 12. 1. 1987 v kulturním středisku Lovoš v Lovosicích (výběr pro krajskou přehlídku), naposledy v Libochovicích, hráno 14x – 1. inscenace souboru
Z celkového počtu repríz účast na přehlídkách:
- účast na krajské přehlídce v Žatci 1987 – cena za režii Ladislav Valeš, ceny za herecký výkon Vladislav Kaspar, Eva Andělová a Dana Krauskopfová, návrh na Jiráskův Hronov z prvního místa,
- účast na přehlídce v Kadani – cena za režii Ladislav Valeš, cena za herecký výkon Eva Andělová,
- účast na krajské přehlídce Divadelní Mašťov – cena za režii Ladislav Valeš, ceny za herecký výkon Vladislav Kaspar, Eva Andělová a Dana Krauskopfová, návrh na postup na národní přehlídku,
- účinkování na permanentní přehlídce nejlepších amatérských a profesionálních inscenací v divadle Rampa Praha-Braník,
- účast na národní přehlídce Krakonošův divadelní podzim (dále jen KDP) Vysoké nad Jizerou – cena za režii Ladislav Valeš, ceny za herecký výkon Dana Krauskopfová a Eva Andělová.
NAPSALI O NÁS
O záslužné uvedení současné polské protiválečné hry v čs. premiéře se postaral progresivní amatérský soubor – i přes riziko značné komplikovanosti při výkladu a chápání určitého proudu polské dramatiky, založené na přemíře symbolů, metafor, znaků, zašifrovanosti. Hra – i inscenace – postihuje mezilidskou izolaci a nebezpečnou proměnu v krizové situaci. Režisér značnou úpravou posílil modelovost hry, zároveň však vedl zkušené vzácně vyrovnané herce k psychologické práci. Tím umožnil divákům emotivní vnímání drastického příběhu – dostal se ovšem v některých situacích do střetu s původním textem. Scénické ztvárnění zdi – symbolu a zároveň reality – bylo nepřesvědčivé. Přes řadu otázek má inscenace nesporné hodnoty v režijní i herecké práci.
BOKOVÁ, Marie. Závěrečné hodnocení XVII. Národní přehlídky vesnických a zemědělských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou. Strojopis. Bl. č. 187/87
Podíváme-li se na národní přehlídku vesnických a zemědělských divadelních souborů v kontextu její existence, pak můžeme konstatovat, že letošní XVIII. ročník měl velmi potěšitelnou úroveň. Ne, že by všechny inscenační výsledky byly prvotřídní, ale ve většině případů šlo o svébytné přístupy a pokusy o ne zcela běžné obsahy či formy výpovědi. Tím se vysocká přehlídka oproti minulým letům poněkud přiblížila celkovému směřování špičkového amatérského divadla jako celku. … Výrazným počinem bylo uvedení inscenace hry současného polského autora J. Tettera Zeď, kterou Rádobydivadlo OB Klapý nastudovalo v české premiéře a objevilo tak zajímavý, i když pro naši mentalitu obtížně vnímatelný text. Tato mnohovýznamová, symbolická a metaforická hra je sice opřena o reálie (doba druhé světové války), ale přitom zobecňuje, a v této rovině postihuje proměnu tří zúčastněných lidí až groteskní a otřesnou. Režisér L. Valeš se snažil přiblížit předlohu našemu vnímání a dost zásadně ji upravil. V realizaci pak šel cestou přes postavy a jejich vzájemné postoje, víceméně metodou psychologického realismu. Střetl se tak poněkud s původní předlohou, která motivace psychologického jednání nebuduje. Protože však herecké výkony byly velmi přesvědčivé, i přes některé problémy (především nepřesné pojmenování toho, co je to vlastně zeď, o níž se hraje), měla inscenace silný emotivní dopad na diváka.
Čestná uznání: Ladislavu Valešovi za cílevědomé úsilí o ztvárnění náročného současného dramatu J. Tettera Zeď; Evě Andělové za herecký výkon v roli Matky; Daně Krauskopfové za herecký výkon v roli Tilli.
EXNAROVÁ, Alena. S hledačským úsilím. Ve Vysokém nad Jizerou. Amatérská scéna. 1987, roč. 24, č. 12, s. 5-6
MIMOCHODEM… JAK TO VŠECHNO ZAČALO… PODLE TISKU
Než jsme se spolu setkali, měla jsem o něm jen sporé informace. Že režíruje dva amatérské divadelní soubory. Téměř každá jeho dosavadní inscenace si z přehlídek a soutěží přivezla nějaké ocenění. Znala jsem ještě jméno – Ladislav Valeš.
Přiznávám se, že jsem měla připraveno několik otázek, ale v roli tazatelky jsem se ocitla zřídkakdy. Přede mnou totiž seděl zanícený člověk pro divadelní kumšt, doslova sympaticky posedlý, že se během několika málo minut ze mne stala pozorná, nevyrušující posluchačka, která občas zapomínala, že před ní leží tužka a papír na poznámky.
První pohrávání s divadlem začalo ve vojenském učilišti. Nejprve hodně aktuální soubor poezie, zákonitě Armádní soutěž umělecké tvořivosti, první úspěchy. Později přešel do role moderátora pořadů i autorských a opět úspěšně.
Posléze v civilním životě se však věnoval pouze konferování, ale ne nadlouho. Divadlo, byť v jeho malých formách ho stále lákalo, a proto se svými žáky ve varnsdorfském učilišti nastudoval několik menších pásem, které sklízely úspěchy v mnoha soutěžích. Z pohraničního Varnsdorfu se odstěhoval před několika lety do Libochovic, kde, jak známo, má amatérské divadlo dlouholetou tradici.
Úsloví – za vším hledej ženu – nabylo právě tehdy svou podstatu, neboť manželka přinesla jednoho dne scénář od libochovických divadelníků. Přijal a jako režisér zůstal.
Není nic divného, ani nezdravého, dostane-li režisér nabídku z jiných amatérských souborů. V současné době Ladislav Valeš režíruje v DS OB Klapý a v Lounech. Právě tam vznikly inscenace Rodina Tótů, Zeď, Ostře sledované vlaky, které hercům obou souborů přinesly vavříny na krajských i celostátních soutěžích. Všechny uvedené hry mají v podstatě stejnou tematiku. Ladislav Valeš uvedl Rodinu Tótů v Lounech a Zeď v Klapý současně. Sám říká, že chtěl zkusit režii ve dvou rovinách. Samozřejmě, vypětí bylo veliké. Každá z inscenací musí být jiná, i když podstata je stejná. Zkuste během několika hodin poručit mozku, aby zatím vymazal nejen obsah, režijní záměr, ale i obsazení jedné hry a místo toho tam okamžiku zasunul jakousi kazetu s obsahem, režií a dřinou inscenace druhé.
Ale u Ladislava Valeše je to právě ona závidění hodná a sympatická posedlost, která překonává dřinu a nezná překážek. Vždyť čtyřhodinové zkoušky probíhají někdy v obou souborech dvakrát týdně, pomineme-li takové „detaily“, jako jsou pohovory a rozbory té které postavy s jednotlivými herci mimo divadlo, nebo další zkoušky před každou premiérou. Je zbytečné počítat. Ostatně, diskuse a rozbory charakteristik role, byť sebemenších, jsou tím nejzákladnějším v každé nové hře. Každý musí znát tu svou do všech podrobností, a tím ji dotvářet. Tak získává hra onu hloubku a zaujatost, zápal a nadšení, které vyzařují ze všech postav. To mnohokrát ocenili nejen členové porot, ale především diváci, vždyť každá inscenace má čtrnáct až šestnáct repríz…
Teď herecká parta v Klapý studuje pod vedením Ladislava Valeše hru Divadlo za časů Nérona a Senecy sovětského autora Radzinského. Nejen protagonista, ale i ostatní doslova shánějí všechnu dostupnou odbornou literaturu, která zobrazuje nejen onu dobu, výběr i vztahy a život lidí římského impéria. Téměř každá zkouška je poznamenána novým objevem a poznáním, každý člen souboru doplňuje vnější, ale především vnitřní rysy své postavy.
Ladislav Valeš je znám i tím, že nepracuje jen se stálým divadelním kádrem. Podle předlohy textu, který chce režírovat, si vybavuje okamžitě typy, které nejlépe odpovídají jeho představám o obsazení role. Nejsou-li mezi hereckou partou, hledá. A pak přemlouvá. Zatím vždy s úspěchem. Pro ilustraci jedna z mnohých epizod:
Hledal protagonistu do jedné z Páralových her. V jedné restauraci ho upoutal kluk nejen svým zjevem, ale i svým nenuceným chováním a vynikající komunikací s dívkami, zkrátka přesně typ, který se právě hodil do režijního záměru. Nastalo obvyklé přemlouvání, které nakonec skončilo souhlasem mladíka. Že mu vybraná role „seděla jako ušitá“, svědčí cena za herecký výkon v krajské přehlídce.
Malá ukázka, jak Ladislav Valeš získává případné adepty amatérského divadla. Ale snad právě pro tohle jeho obrovské zaujetí pro věc jsou i „jeho“ herci ochotni obětovat pro divadlo rovněž všechno. Proto oba soubory – lounský i klapský – patří dnes mezi severočeské špičky a jejich členové jsou ochotni dojíždět na zkoušky až ze Žatce, z Litoměřic, Libochovic nebo Ústí n. L. Proto to jsou nejen dva divadelní soubory, ale i dvě prímové party nadšenců.
MAŠKOVÁ, Michaela. Člověk posedlý divadlem. Průboj, 40, 16. 3. 1988, č. 63, s. 5