Pavel Macák

Pavel Macák, herec a výtvarník, fotograf, realizátor našich programů. V Rádobydivadle působí už od roku 1997. Je jednou z největších hereckých opor souboru, osoba téměř renezanční.

Opravdu nevím, co vedlo tehdy Jájinu Maťákovou k tomu, že řekla Láďovi Valešovi, že existuji a že zrovna teď nehraji s žádným souborem divadlo. Tehdy se začala zkoušet hra A ježíšek už dávno… a Láďa potřeboval mužského, jako jsem byl tehdy já. Od té doby jsem v Rádobydivadle zakotvil a jsem rád. Bylo jen málo her, ve kterých jsem si nezahrál a snad si ještě v nějakých zahraji, i když je to skutečně řehole, ale je to taky droga, protože když se nehraje, docela mi to chybí. Vždyť už divadlo hraju od sedmi let, a to už je trapné s tímto „koněm „končit.  A vzpomínka? Těch je nepočítaně. Ale protože jsem asi sklerotik, už si žádnou nepamatuji. Snad jen to, že za tu dobu, co jsem v Rádobydivadle, se Láďa dvakrát ženil, u čehož jsem byl, a dvakrát rozváděl, u čehož jsem nebyl.

„Pavla jsem poprvé na jevišti spatřil v představení postoloprtských ochotníků koncem osmdesátých let v představení surrealistických hříček od Camiho. Musím říci, že mě okamžitě zaujal svou personou a libozvučným hlasem. Navíc disponoval smyslem pro komediálnost“, říká Láďa Valeš v Almanachu 1986 – 2016, a dále dodává:

„Do Rádobydivadla nastoupil až v roce 1997, kdy jsem jej angažoval ve hře A Ježíšek už dávno… do role Gustava Adolfa Ekdahla a Pavel si tuto roli zcela užíval, byl to velmi úspěšný debut, neboť divácká veřejnost jej přivítala s otevřenou náručí. Vzpomínám na nezapomenutelnou milostnou scénu Gustava a Máj, při které se poroučí postel k zemi…

Pavel dokáže sehrát své role téměř mistrovsky a dokáže je obdařit jakýmsi koloritem úsměvnosti, dokáže jim vtisknout, a někdy i proti vůli režiséra, jistý znak ironie, který tu roli obohatí o jiné dimenze, takže je pak spokojen v mnoha případech i režisér. Pokud se o tom zmiňuji mám především na mysli strážníka ve hře Všechno není košer. Pavel v něm vykresluje člověka, který sice pije jako duha, ale svou vážnost a respekt u ostatních lidiček neztrácí, naopak ve finálním výsledku je to člověk, který neztrácí svou tvář a je nápomocen řešit nelehký osud svých sousedů…

Nejlépe využil svůj talent pro herectví nikoliv v komediální roli, ale v dramatu Fajdraricie v roli Thesea. To byl skutečný počin. To byl divadelní zážitek. Ztvárnil člověka z masa a kostí, se srdcem a bez srdce, milujícího a týrajícího.., byla to velká škála, ve které se Pavel neztratil.

Pavel měl k herectví cestu usnadněnou tím, že se dlouhá léta věnoval recitaci, takže jeho modulace s hlasem je lehce podmanivá a mnohá divačka je jeho vystoupením zcela okouzlena. Připomínám roli Františka v Romanci pro křídlovku, Viktora ve hře Taková podivná kombinace citů, Fjodora ve Slepici, Emana v Tanečních hodinách, doktora Mayera v Elegii a nemohu zapomenout ani na roli zatím poslední a to majora v Rozmarném létu. Jsou to role, na které rádi mnozí naši příznivci vzpomínají i po letech a to rozhodně není málo.

 V podstatě si myslím, že Pavel umí téměř vše, ale především velmi dobře hrát divadlo“.