Franz Werfel o autorovi a hře
Franz Werfel byl spisovatel a dramatik. Patřil do okruhu pražských Němců, o kterých se říkalo, že žijí ve trojím ghettu: jako Němci, měšťané a Židé uprostřed převažujícího českého obyvatelstva. Netvoří jednotnou literární školu, ale tím, že žili ve stísněném prostoru, popisované osobní záležitosti získávaly politický náboj a obecnou platnost. Z nejznámějších: Franz Kafka, Max Brod, Gustav Meyrink.
Franz Werfel se narodil v Praze, kde strávil jen své dětství a dobu studií. Jeho předkové žili v České Lípě a Mladé Boleslavi, jeho otec měl v Praze rukavičkářskou fimu. Velký vliv na něj měla jeho česká chůva, zbožná křesťanka Barbora Šimůnková. Ta ho již jako malého brávala s sebou do katolického kostela. S otcem pak chodíval do synagogy. Toto spojení židovství a katolicismu v něm zanechalo silný dojem a vytvořilo celoživotní přesvědčení, že obě náboženství jsou jen dvě podoby téže víry. Později napsal o své chůvě román. V dětství ho okouzlilo divadlo, nejprve hrál loutkové, později i činohru (většinou zlosyny a intrikány). Hodně četl mayovky. A miloval jídlo a bylo to na něm vidět…
Jako žák a student nebyl nijak vynikající, učení ho nebavilo, propadal a často střídal školy. Nejraději se pohyboval ve společnosti německých literátů v kavárně Arco. Maturitu složil s velkými obtížemi. Krátce nato debutoval knihou expresionických básní Přítel světla, která způsobila senzaci a Werfel byl oslavován jako jeden z pilířů expresionismu (témata expresionismu: hrůza z osudu, samota v davu, „válka je hnus“, strach, ztráta vlastního já, šílenství – a velmi oblíbené: otcové obvykle mohou za vše špatné, co potká jejich syny…).
V roce 1912 odešel Werfel k zasilatelské firmě do Hamburku a pak jako lektor do lipského nakladatelství Kurta Wolffa. Po vypuknutí 1. světové války narukoval na haličskou frontu. Po čase se mu podařilo dostat do Vídně, do tiskového oddělení. A zasloužil se o německý překlad Bezručových Slezských písní a napsal k nim předmluvu. A něco k tomu, co byl zač: „…“Mladý redaktor Franz Werfel s dlouhými, dozadu sčesanými vlasy, vždy oblečený s nápadnou nedbalostí… platil za nanejvýše nespolehlivého a zapomnětlivého člověka, jenž ve své roztržitosti často ztrácel důležité věci a zničehožnic se dával do zpěvu Verdiho árií nebo recitoval vlastní básně. Franz Werfel, snílek a ctitel krásných žen, kavárenský povaleč, prospal celá dopoledne a jen odpoledne se občas objevil v redakci…“ J
Udržoval dlouholetý vztah se sálovou sestrou Gertrude, když se seznámil s Almou Mahlerovou, hrál to chvíli na obě strany, roku 1918 se Gertrude přiznal a rozešel se s ní, neb Alma s ním byla těhotná a posléze porodila chlapce. Alma byla v té době manželkou architekta Waltera Gropia. Došlo k nenásilnému účtování mezi Gropiem a Werfelem – Gropius žádal do péče dvouletou dceru Manon s tím, že Alma s dcerou a synem zůstane s Werfelem. Alma prohlásila, že se raději vzdá obou mužů a bude své tři děti vychovávat sama. Nakonec se rozvedla a v roce 1929 si Werfela vzala.
Když v roce 1938 obsadil Hitler Rakousko, byl Werfel na Capri a mohl odejít do Francie. Tam ale nenašel bezpečí a v roce 1940 prchal pěšky přes Pyreneje do Španělska a odtud do USA. Cesta ho vedla přes poutní městečko Lurdy, kde údajně slíbil světici sv. Bernadettě, že o ní napíše román, pokud se do USA dostane živ a zdráv. To také splnil.
Poslední roky života strávil spisovatel v Kalifornii. Dočkal se i konce války, ale v srpnu 1945 podlehl těžkému infarktu.
Co se od něho dá ještě číst: (nemusíte, ale tu a tam je to zábavné)
Sám si vážil výhradně své poezie, o románech mluvil jako o „kovbojkách“ a o divadelních hrách pro jistotu vůbec – bral je hlavně jako prostředek, jak se uživit.
Verdi. Román opery (1924) – doporučuji milovníkům hudby, Werfel byl Verdim okouzlen a dokázal o tom poutavě psát;
Sjezd abiturientů (1928) – zatraceně čtivá věc: otázka „zločinu a trestu“, soudce vzpomíná na mládí, kdy ze žárlivosti zlikvidoval svého spolužáka; existuje moc pěkná TV inscenace z roku 1999, kde hlavní roli hraje poměrně překvapivě (a dobře) Jiří Lábus.
Čtyřicet dnů (1933) – dobrodružné vyprávění o tureckém pogromu na Armény v době první světové války.
Zpronevěřené nebe (1939) – román o chůvě. A o víře. A o smrti. Paráda.
Píseň o Bernadettě (1941)
Ne vrah, zavražděný je vinen – povídky – ta úvodní o tom, že syn zabije svého otce a u soudu se rozhodnou, že dobře udělal… (bagatelizuji, ale ono to tak fakt je)
Dům smutku – sarajevský atentát a začátek první světové války optikou zaměstnankyň a zákazníků botelu
Z divadelních věcí –
Království Boží v Čechách – hra o husitech, uvádím pro zajímavost, tohle fakt nečtěte…
Kozlí zpěv – u nás přeloženo až 1991 a uvedeno v Brně, hodně zajímavá a hodně náročná věc
Dům radosti, dům smutku uvedl Arnošt Goldflam na Zábradlí v roce 1992, prý to bylo dobré,
Konec světa v salónu Gogo uvedlo v roce 2000 Divadlo na voru (hrál v tom mimo jiné Vladimír Javorský a kapela Traband) – taková drobná montáž z expresionistů na téma konec světa…
Jacobowsky a plukovník u nás poprvé na Vinohradech v režii Jaromíra Pleskota v roce 1946: Jacobowsky Jaroslav Marval, Plukovník Bedřich Vrbský, Mariana Marie Rosůlková, Szabuniewicz Rudolf Hrušínský, pro zajímavost francouzského četníka hrál Radovan Lukavský a Mrtvého budoucí režisér Otomar Krejča, pak v Ostravě 1947, v Brně 947, v Plzni 1948 – a pak, ó jaké překvapení, dlouho nic; v roce 1982 uvedení v Divadle E. F. Buriana v režii Jiřího Fréhara, Jacobowsky: Josef Větrovec, Plukovník: Petr Oliva, Mariana: Jaroslava Obermaierová; poslední dvě inscenace, pro nás nejzajímavější: Divadlo na Vinohradech 1995 – režie Jiří Menzel, Jacobowsky: Tomáš Töpfer, Plukovník: Viktor Preiss, Mariana: Marta Vančurová, Szabuniewicz: Václav Vydra; Divadlo Na Fidlovačce 2005 – režie juraj Deák, Jacobowsky: Tomáš Töpfer, Plukovník: Petr Rychlý, Mariana: Tereza Bebarová, Szabuniewicz: Pavel Nečas. Na Uložto najdete jednak záznam inscenace z Vinohrad a TV inscenaci z roku 1991 (režie Martin Huba, v hlavních rolích Ladislav Chudík a Milan Bahúl).
ZPĚT Sekce pro členy