Tři nány, co si neuměly koupit lístek do Moskvy

Tři nány, co si neuměly koupit lístek do Moskvy

Videonahrávka KDP Vysoké nad Jizerou 1992

Groteskní autorská úprava hry Antona Pavloviče Čechova, v níž se hraje „skutečná pravda o třech sestrách“. Model světa, v němž není místo pro něžné ženy, světa, v němž vítězí ošklivost, tupost, hnus… a Nataša.

Scénář (podle překladu Leoše Suchařípy) a režie Ladislav Valeš, scéna Vlastimil Mareš, kostýmy Jaroslava Maťáková. Hráli: Jan Holfeuer (Prozorov), Jaroslava Maťáková (Nataša), Eva Andělová (Olga), Ivana Žáková (Máša – v této roli při představení v České Lípě Jana Važanová), Lucie Prachařová (Irina), Jiří Chadraba (Kulygin), Ladislav Valeš (Veršinin), Vlastimil Mareš (Tuzenbach), Rostislav Soukup (Solenyj), Milan Hrzán (Čebutykin), Eva Hadravová (Anfisa), Patrik Bauer (průvodčí).

Premiéra 5. 5. 1992 v Klapém, naposledy 3. 4. 1993 v Děčíně, hráno 14x – 6. premiéra souboru

Z celkového počtu repríz účast na přehlídkách:

účast na krajské přehlídce vesnických souborů Josefodolské divadelní jaro v Josefově Dole 1992,
účast na Libochovickém divadelním létu 6. 6. 1992,
účast na národní přehlídce KDP ve Vysokém nad Jizerou 15. 10. 1992 – cena za režii Ladislav Valeš, cena za scénu Vlastimil Mareš, cena za kostýmy a roli Nataši Jaroslava Maťáková, cena za inscenaci a doporučení na Jiráskův Hronov,
představení v rámci setkání východočeských divadelníků v Hradci Králové (28. 11. 1992),
účinkování na přehlídce O Pohárek SČDO v České Lípě 1993 (doplňkový program a inspirace),
účast na Severočeské divadelní přehlídce v Děčíně 1993 – cena za ženský herecký výkon Jaroslava Maťáková.

Napsali o nás

Inscenace Valešovy předlohy na motivy Čechova s názvem Tři nány, co si neuměly koupit lístek do Moskvy se dá nazvat divadlem ošklivosti i hnusu, kdy se inscenátoři úmyslně snaží vyvolat v divákovi pocit odporu a prostřednictvím tohoto pocitu pak sdělit své téma. /Není to světová novinka – jmenujme např. směr nazvaný turpismus a polského režiséra Grochowiaka, ale i v západních zemích byl svého času tento typ divadla pěstován./ Určitá část diváků se logicky „zatne“ a odmítne se divadlem dále zabývat. Další část pak, někdy přes vnitřní boj s odporem až fyzickým, cítí v tom všem smysl a pokouší se jej dobrat. Někomu to jde hůře, někomu snadněji a někdo může mít jasno hned.

Ladislav Valeš se nechal inspirovat Čechovovými Třemi sestrami, z nichž převzal a ještě důsledněji rozvinul motiv Andrejovy ženy Nataši. Inscenace je o ní více než o třech sestrách. Ona postupně všechny zničí a dochází svého cíle – žít sama bez příbuzných v jejich společném domě. Je primitivní, živočišná a je ochotná jít přes mrtvoly. Z Andreje se stává troska. Sestry jsou řadou situací shazovány a nedokážou se bránit. I lístky do Moskvy jim kupuje Solenyj, ovšem propadlé, takže dívky končí, nekompromisně vysazeny z vlaku, kdesi v mrazu a neznámu, kde zmrznou. Je to všechno zápas o životní existenci. Cítíme naprostou bezvýchodnost situace.

Zvolené výrazové prostředky mohou působit jako chaos, ale není tomu tak, evidentně mají svůj význam a symboliku – otázkou ovšem je, nakolik jsou všude využity důsledně, tedy nakolik jsou čitelné. Občas je divák zahlcen až přílišnou artistností a atakován razantními scénami, při nichž se chvěje o hercův život /viz různé skoky a pády/ – ale nejspíš i to je záměr a prostředek k probuzení odporu. Je to všechno poněkud panoptikální – což exponuje už zajímavá úvodní scéna se stroboskopem a sugestivní hudbou. Lidské typy, s nimiž se setkáváme, působí rovněž tu více, tu méně odporně. Nelze nezmínit výborné herecké výkony ženské části souboru a vhodné typové obsazení mužských figur. Scénografie má svoji symboliku, je s ní pracováno funkčně, ve smyslu celku, zmnožování zajímavých lidských vztahů a situací. Kostýmy jdou po významu a charakteru role.

Ať už Valešovu inscenaci přijmeme či nikoliv, ať jí porozumíme či nikoliv, musíme přiznat, že nelze zůstat lhostejný, že je provokující a pro mnohé inspirativní. A to je nesporně cenné.

-ex-. Recenze. Větrník : deník divadelní přehlídky Krakonošův divadelní podzim. 1992, č. 7 (16. 10.), s. 2

Zastavení I. Tentokrát delší – snad užitečné.

Nezapírám: drtivá většina diváků soutěžního představení této inscenace na Krakonošově divadelním podzimu ´92 si tyto otázky zodpověděla s velkými rozpaky nad tím, čeho se jim vlastně dostalo; řada z nich zůstala krajně zmatena; mnozí zaujali ostře odmítavý prostor. Vím také, že když jsme jako porota udělili této inscenaci cenu, že jsme si nikterak nezískali sympatie většiny shromážděných divadelníků a že přes všechno, čím jsme se snažili toto naše počínání zdůvodnit, jsme je nepřesvědčili. Nedivím se. Tahle inscenace má své problémy, není bez nedostatků a není v žádném případě takovým zážitkem, na nějž musíte přistoupit, i když s ním třeba příliš nesouhlasíte nebo mu nerozumíte zcela. Možná, že pro ledaskoho zůstalo dokonce hádankou i to, že jsme ocenili pokus odjinud, jinými způsoby a nezvyklými principy zmáhat, zkoušet jazyk divadla jako jazyk, jenž vypoví o nás, o světě, o lidech cosi nenahraditelného, jiným druhem umění nesdělitelného. …

Takže: inscenace se pere s principem dramatického druhu divadla i s tím typem jazyka, jenž stojí na bázi diskursívního symbolismu. Je toho dost na jeden venkovský soubor z Klapý. I na diváka, jenž je vyhozen ze svého známého kódu a začíná tápat, hledat. Nahrazovat nakonec kód inscenace kódem, na nějž je zvyklý, ocitat se mimo systém inscenace, mít pocit, že ničemu nerozumí; vzdává to, stává se lhostejným. Nebo se úplně vzepře. Ono opravdu není jednoduché „dekódovat“ třeba scénu, kterou tvoří jakýsi – asi tak dva tři metry – vysoký obdélníkovitý „katafalk“ a vysoké soudcovské stolice – empire – které známe z volejbalu či tenisu. Dá se poměrně brzo pochopit, že ta výška je tu proto, aby se skrze pohyb nahoru-dolů dal symbolizovat věčný boj v rodině Prozorovových o místo na slunci. Tím se pak symbol boje rozšíří i na situace a akce v jiných prostorových souřadnicích než na oné vertikále. Ale už složitější je to s těmi soudcovskými stolicemi. Nikde – kromě „příznakového“ spontánně vznikajícího náznaku významu, že jde asi o rozhodování, rozsudek a možná spravedlnost, se nenabídne taková akce, jež by diskursívní symbol důrazně provedla. A tak jsou ty tři stolice nejfunkčnější a také nejsymboličtější v závěru, kdy v pozadí jeviště se na nich vznášejí tři opuštěné ženské bytosti, které nikdy rozumně a prakticky nesestoupily na zem, aby si koupily lístek do Moskvy.

Takhle nějak se to děje po celou inscenaci – něco je dekódovatelné hned, něco později a něco zůstává tajenkou. Což znamená pro celek, že jeho smysl se rozplývá, zmatňuje, zamlžuje – pro někoho mizí zcela. Vyhrává to ovšem suverénně jedna postava, která zůstala z Čechovovy předlohy vlastně plně zachována. Režisér jí ponechal i možnost jednat v situacích tak, aby dosáhla svého, a koneckonců jí také takto ponechal příležitost pohybovat se stále v rámci onoho diskursívního typu divadelního jazyka. Je to Nataša. Chcete-li najít „téma“, jež jako „známé“ Valeš ze Tří sester vyňal a o němž stvořil své divadelní dílo, pak je to její téma. Jaroslava Maťáková tuhle úlohu a funkci splnila v rámci inscenace přesně. Krok za krokem svou samičí živočišností, svou bytostnou posedlostí být „nahoře“, svou ordinérní panovačností i svou netrpělivou a stále hrozící hysteričností roste v symbol děsivé touhy mít, vlastnit, ovládat. Je dokonale ženská, její eroticko-sexuální posedlost v ní neustále pulzuje a je tím hnusná, odporná. Jsou chvíle, kdy celá její tělesnost včetně vysokého ječícího hlasu vyvolává v diváku takový pocit nesnesitelnosti, že by nejraději zavolal: Dost, konec! Přistihl jsem se při tomto pocitu, fyziologicky naléhavém a prožitém asi dvakrát během představení a zjistil jsem, že jsem nebyl sám.

Takže o tomhle je ta inscenace: celá její symbolika chce – neříkám, že je – být modelem života, v němž se bojuje o místo nahoře bez slitování a milosrdenství a v němž se sliz, hnus, ošklivost valí ze všech stran. V tomto modelu věru není místo pro tři ušlechtilé, něžné, slabé a krásné ženy, které hynou pod náporem čehosi nesmyslného, co přichází zvenčí a na co nedovedou reagovat. I Olga, Máša a Irina už jsou pohlceny tou slizkou hnusností. Jsou hysterické, závistivé, škodolibé, malicherné. A hlavně ztuplé, zlenivělé, zmalátnělé, zavalené přízemností tak, že vskutku nemohu pochopit, že by mohly jít na nádraží a koupit si lístek do Moskvy. Není to příjemný model, samozřejmě není vůbec „čechovovský“. V ničem. Od nepřítomnosti dramatického principu počínaje, přes odmítnutí výstavby „diskursívního“ charakteru systému inscenace pokračuje „likvidací“ proslulé Čechovovy „objektivnosti“, která nahlíží lidi ze všech stran a nic „tendenčně“ divákovi jako ideu nesugeruje konče. Tohle je par excellence modelová hra, která je jako každá taková hra statickým, jednostranným, jenom variovaným obrazem jednoho pohledu na svět. Tentokrát je to variace – systematicky se opakující – na „téma“ Nataša jako říše ošklivosti, v níž nejenom jeden požírá druhého, ale i ti, kdo neumějí a nechtějí požírat, se nakonec mění ve zhlouplé tvory, které se v nejlepším případě mohou jen předvádět jako ten Valešův Veršinin – dutý panák na vysokých podpatcích s neustále vyceněnými thymolinovými zuby. Takto chce být – nic více – středem pozornosti, takto chce získat své místo „nahoře“. Perfektně zapadá do onoho modelu.

… zvolený princip, důslednost zápasu o něj a koneckonců důrazně připomenutí nediskursívního rázu divadla, který je – myslím si – jeho podstatou, jsou tu nebývalé. Včetně toho, že – možná – tenhle pokus o Třech nánách inspiruje jiné a někde se nám tenhle zápas o „překlad“ Čechova do jiného divadelního jazyka vydatně zúročí. Tak už to v divadle bývá. To, co je dneska experiment pro pár vybraných, je zítra krokem do široce přijatelné a vítané konvence.

CÍSAŘ, Jan. Zastavení I. Tentokrát delší – snad užitečné. Amatérská scéna. 1993, roč. 30, č. 1, s. 4-6

Rozhovor

Právě jste se vrátili z daleké cesty, kde jste předvedli svůj ochotnický um v Haapsalu (Estonsko). Váš nejsilnější dojem z divadelní přehlídky?

Valeš: „Je to především přijetí, kterého se nám dostalo. Přijeli jsme do Estonska, jako kdybychom tam byli staří známí. Naši hostitelé byli srdeční, přátelští a zaujal nás jejich bohorovný klid a pohoda. Když se například z organizačních důvodů posunul začátek představení, nic se nedělo, vše se odehrálo v klidu.

Je třeba také podotknout, že jsme pro diváky nebyli neznámým souborem. Na tom má zásluhu také tragicky zesnulý člen Rádobydivadla Jenda Holfeuer, který byl v loňském roce na semináři na Donu. Seznámil se tu s Janem Urvetem, prezidentem Estonské asociace. Měli spoustu času na seznámení a Jan využil možnosti k navázání potřebných kontaktů. Jeho snahu jsme zhodnotili účastí na I. ročníku Bílé paní ´95. Pořadatelům jsme zaslali kazetu s představením Jak tři nány neuměly koupit lístek do Moskvy. Takže o nás věděli a znali nás, i přesto, že jsme byli v Haapsalu poprvé.“

Kde všude jste strávili volný čas na přehlídce?

Valeš: „I když Haapsalu má něco málo přes 10.000 obyvatel (je čtvrtou největší obcí v Estonsku), součástí přehlídky byl i program pro volný čas. V zábavném pětiboji skončilo naše pětičlenné družstvo na druhém místě. Soutěž v malování na tělo (air brush – vzdušným štětcem) jsme sice neobsadili, avšak o to více jsme fandili. Na rozloučenou se konal karnevalový průvod. Každá výprava měla výrazy a převlekem vyjádřit, co je typické pro jejich zem. My jsme soutěž vyhráli s písničkou.“

Slyšel jsem, že jste měli stejnokroje?

Valeš: „Byla to taková milá škodolibost, o níž jsem ani nevěděl. Již na přehlídce v Hronově vystoupili členové souboru v bílých tričkách se jménem. Na zádech měli kromě nápisu Rádobydivadlo Klapý i moji fotografii. Nošení triček v Libochovicích jsem zakázal, protože nechci žádný kult osobnosti.

Na závěr bych chtěl ještě poděkovat Jaromíru Holfeuerovi za obrovský kus organizační práce, kterou přispěl k úspěchu našeho turné. Na místě je poděkovat také všem sponzorům z Litoměřic, Klapý, Libochovic, Loun a dalších obcí. I oni mají zásluhu na našem úspěšném zájezdu.“

VALEŠ, Ladislav. Na estonském festivalu Rádobydivadlo úspěšné nejen na pódiu. Zaps. Josef Krob. Severočeské noviny : Dnešní Litoměřicko 21. 8. 1995, č. 194, s. 7 – kráceno