Pavel Hurych

Pavel je dlouholetým spolupracovníkem souboru na poli technickém. Obětavý osvětlovač a zvukař. Pomáhá při výrobě scény, v minulosti i scénograf z profese. Lektor divadelního svícení.

S Pavlem Hurychem jsem se sešel poprvé na libickém FEMADu v roce 1989, kdy nám pomáhal svítit naše představení Všichni moji pozůstalí. Vzhledem k tomu, že odvedl na tom představení ohromnou práci, snadno jsem si jej zapamatoval. Tenkrát byl členem pražského souboru SUMUS.

Opravdová a skutečná spolupráce započala v roce 1993 na inscenaci Hory se připravují k porodu, na svět přijde malá šedá myš. Hra vyžadovala spoustu složitých světelných změn a nálad, takže není divu, že jsem instinktivně kontaktoval Pavla; hlavně se jednalo o představení v Hronově a posléze o představení na našem prvním výjezdu do zahraničí do polské Kudowe Zdroji. Tehdy Pavel odvedl profesionální práci – a odvádí ji dodnes. V současné době má Pavel na svém kontě úctyhodný počet odsvícených bezmála 600 přestavení.

Pokud jsem se zmínil o profesionalitě, tak u Pavla to platí dvojnásob. Pavel si vždy kladl náročné cíle. Každým coulem je to poctivý dříč a vážím si jej, že se vždy snažil i v nelehkých podmínkách vnést do svého svícení smysl a názor, a nejen to – i nápad. Nápad, který se zpočátku zdál být téměř zbytečností – ale téměř vždy jsem musel ho musel uznat za geniální a  Pavlovi se omluvit. Naposledy se mi to stalo při našem představení Amadeus. Rozčiloval jsem se na jeho spodní svícení, neboť jsme museli kvůli tomu nakládat spoustu reflektorů, stojanů a kabelů navíc, ale když jsem konečně zhlédl finální výsledek, musel jsem mu dát za pravdu.

Také jsem Pavlovi vděčen za to, že vychoval z Honzíka Kašky velmi zručného osvětlovače; připravil mne sice o dobrého herce, ale když posléze vidím, co vše jej Pavel naučil, jsem velmi spokojen, že vývoj u Honzíka šel správným směrem.

S Pavlem mne pojí jistý způsob komunikace; oba jsme ve svých povahách tak trošku emotivní, takže není divu, že to mezi námi občas zajiskří a naše emoce lítají vzduchem jak divé, a vlastně nejen emoce… Oba však víme, že je to součást naší společné hry, kterou si píšeme s Pavlem sami drahně dlouho. Oba víme, že jakmile ji přestaneme hrát, bude to s Rádobydivadlem zlé.

Ladislav Valeš, Almanach 1986 – 2016