Peripetie kolem Jacobowského

Tanec se smrtí

(z knihy Franz Werfel. Příběh života Petera Stephana Jungka)

Asi osmdesát mil severně od Los Angeles leží na pobřeží Tichého oceánu snad nejkrásnější místo v kalifornii, citrusovými plantážemi obklopená Santa Barbara. Cyrill Fischer, katolický duchovní, s nímž se Franz Werfel znal ještě z Vídně a kterého si velmi vážil, se sem počátkem čtyřicátých let uchýlil do Old Mission, velkého kláštera františkánského řádu. Werfel zde pátera Fischera často navštěvoval a vnímal Santa Barbaru jako ideální útočiště, kde mohl nerušeně pracovat, podobně jako kdysi v Breitensteinu nebo v Santa Margheritě. Koncem července 1942 přesídlil do bungalovu luxusního hotelu Biltmore přímo na pobřeží. …

Za pouhých deset dní napsal Werfel ve svém biltmorském bungalovu novou divadelní hru, kterou pojmenoval Jacobowski a plukovník (s podtitulem „komedie jedné tragédie“), v níž propojil zážitek svého vlastního „útěku z Marseille do Marseille“ s bohatou sbírkou anekdot stuttgartského bankéře S. L. Jacobowitze – souseda z lurdského hotelu, kterou dával v posledních měsících opakovaně k lepšímu jako herec svou oblíbenou roli. Stalo se tak i minulého podzimu na dinner party u Maxe Reinhardta, kde Werfel zase jednou bavil hosty svými historkami. Reinhardtův syn Gottfried tehdy Werfela přesvědčoval, aby tyto příhody zcela určitě zpracoval formou divadelní hry; větřil totiž šanci, na niž jeho otec čekal celé roky: velký úspěch na Broadwayi. Werfel však nejprve Gottfrieda Reinhardta s jeho nápadem odmítl; téma, řekl, se prý nehodí k dramatu, jež by mělo nést jeho jméno; proti realizaci nápadu se vehementně vyslovila i Alma Mahlerová. Reinhardtův syn tedy Werfela poprosil, zda by jeho vyprávění nesměl zadaptovat pro jeviště on sám; slíbil příteli padesátiprocentní finanční podíl a jako spoluautora získal úspěšného amerického spisovatele S. N. Behrmana. Po několika týdnech, když už měl první jednání hry hotové, mu ale Franz Werfel sdělil, že si celou věc rozmyslel a rozhodl se, že hru přece jen napíše sám. Reinhardt s Behrmanem reagovali podrážděně: pokud by je Franz Werfel za tuto ztrátu neodškodnil, byli připraveni jej zažalovat.

Jednotlivé scény, jak postupně vznikaly v Santa Barbaře, posílal Werfel průběžně k opisu Albertu Josephovi do Los Angeles. Koncem srpna 1942 již mohl odeslat na adresu Theatre Guilt do New Yorku hotový rukopis. Vzal si do hlavy, že bude mít s novým kusem na amerických jevištích stejný úspěch, jakého dosáhl na knižním trhu s Bernadettou, které Viking Press Mezitím prodal téměř půl milionu exemplářů, přičemž poptávka stále rostla. „Tento neočekávaný úspěch,“ zdůraznil Werfel v dopisu své sestře Hanně, „je druhý lurdský zázrak, který přijímám s pokorou a radostí.“ Dospěl prý ostatně k závěru, že pro Američany bude muset psát „v komerčním smyslu prodejné věci“, aby ve Spojených státech přežil. …

Celá desetiletí kázal Werfel ve stále nových variacích nerozlučnost světa židovské a křesťanské víry, po úspěchu Bernadetty však přestal být s židovstvím jakkoliv identifikován. Aby alespoň trochu oslabil svůj čistě katolický „image“, propracoval se k Jacobowskému a plukovníkovi. … Do jaké míry považovali Američané Franze Werfela za katolického spisovatele, dokazuje skutečnost, že mu církevní kruhy opakovaně podsouvaly křest, že kolovaly nejrůznější fámy o jeho konverzi a že mu arcibiskup Rummel z New Orleansu položil na podzim 1942 otázku, zda vlastně je nebo není katolík. Ve své odpovědi mu Werfel napsal, že sice považuje katolicismus za „nejčistší Bohem na zemi seslanou sílu k boji se zlem materialismu a ateismu“, ale protože bylo židovstvo postiženo nejkrutějším pronásledováním, příčí se mu „opouštět stádo pronásledovaných právě nyní“. Dokud budou existovat antisemitští křesťané, bude pokřtěný Žid „nepříliš potěšujícím a poněkud dotěrným zjevem“. Přesto, ujišťoval ho Werfel, nehodlá „přestat psát knihy jako Píseň o Bernadettě“ a do budoucna využije každé možnosti, aby „chválil slávu Nadpřirozeného“. …

Kommerovi (= tajemník Maxe Reinhardta), jenž reagoval na Jacobowského a plukovníka s nadšením, Werfel nyní sděloval, že hru sepsal v podstatě „z hecu“ za pouhých deset dní, přesto prý ale věří, že postavy mají „určitý půvab“. On sám považuje antitezi Jacobowského – tedy plukovníka – za „symbolickou“ a doufám, že v dobrém nastudování by se měla vyjevit „komičnost hrůzy za všemi výjevy – jako pohádka o největším kolapsu světových dějin“. Mezitím přečetla kus také newyorská Theatre Guild, která však trvala na amerikanizující adaptaci pro Broadway, což byla pro Werfela jistým způsobem urážka, kterou spolkl, protože byl za divadelní úspěch ochoten zaplatit jakoukoli cenu, dokonce i akceptovat amerického spoluautora. „Jenomže – nyní přichází velká starost!“ pravilo se dále v dopise Kommerovi. „Stejně jako v případě Cesty zaslíbení je celá věc od samého začátku zatížena nejasnostmi. Začínají kvést první konflikty. Otec a syn Reinhardtovi se chovají naprosto nepochopitelně. Neberou tu šanci vážně.“ Werfel sice sám vidí, že kus potřebuje „americkou adaptaci“, nikoli ovšem „flikování cizích a v tomto ohledu nevědomých rukou, jež by úplně zničily její půvab.“

Koncem září 1942 se Werfelovi přestěhovali z hollywoodských kopců do přepychové vilové čtvrti Beverly Hills. … Do domu na Bedford Drive často docházel Thomas Mann, který zde občas před shromážděnými přáteli předčítal nejnovější kapitoly ze závěrečného svazku románové trilogie Josef a bratří jeho. Werfel zase přehrával scény z Jacobowského, přičemž představoval všechny role sám. …

Začátkem roku 1943 připravoval Werfel spolu s dramatikem Cliffordem Odetsem, kterého mu doporučila Theatre Guild, americkou adaptaci Jacobowského pro Broadway. Po týdenní týmové práci byl Werfel na konci sil – svému agentovi Georgu Martonovi napsal, že se sice znovu a znovu pokouší „zprostředkovat jednomu americkému hluchoněmému evropskou bídu Francie posunkovou řečí“, přesto však pochybuje, že by z celého projektu mohlo něco vzniknout. Navíc začal Werfelovi vyhrožovat stuttgartský bankéř S. L. Jacobowitz, který se mezitím také dostal do Ameriky a o komedii Jacobowski a plukovník se dozvěděl, Pokud by Werfel odmítl jeho nepřímý podíl na vzniku dramatu náležitě odměnit, chtěl ho bankéř žalovat. Gottfried Reinhardt a S. N. Behrman mezitím své výhrůžky uskutečnili a začali se s Werfelem soudit; tehdy a v této souvislosti napsala Alma Mahlerová kalifornskému příteli Friedrichu Torbergovi, že se na jejího muže v New Yorku slétají „supi“. Na jaře roku 1943, již po návratu do Los Angeles, obdržel Werfel od Clifforda Odetse definitivní verzi Jacobowského, kterou odmítl jako hloupou a sentimentální. Jedna z typických změn spočívala v tom, že Jacobowski prchá Francií s přenosným gramofonem, na němž si pouští Mozarta, zatímco v křoví na něj číhá gestapo. Po Werfelově odmítnutí mu Theatre guild navrhla jiného spolupracovníka, herce a divadelního producenta Jeda Harrise, který v New Yorku uvedl na jeviště díla Ibsena a Strindberga; když ale Werfel na nabídku reagoval bez jakéhokoli nadšení, nestalo se nejprve vůbec nic a adaptace „komické tragédie“ na celé měsíce usnula. Tento nešťastný projekt stál Werfela víc starostí a úsilí než jakýkoli předtím. …

V Beverly Hills začal Werfel – přece jenom ve spolupráci s Jedem Harrisem, kterého navrhl Theatre Guild – pracovat na nové adaptaci Jacobowského. Se změnami, jak je navrhoval divadelní producent Harris, se však smiřoval stejně těžko jako před několika měsíci s těmi, které navrhl Clifford Odets. Jeho touha po úspěchu na Broadwayi ho však hnala do dalších, jistým způsobem hořkých a úporných bojů: za nesnesitelného vedra přepsal – opět v hotelu Biltmore – Jacobowského a plukovníka potřetí; tentokrát proto, aby vyhověl Harrisovým představám. „Všechno jsem z toho vyházel do poslední kapky,“ napsal Albrechtu Josephovi a prosil jej, aby to Harrisovi sdělil, „nepřidal jsem však nic, co by tam nebylo už dříve.“ Vyčerpaný a nespokojený Werfel pak poslal dokončený rukopis znovu do New Yorku, nicméně veškeré úsilí se zdálo být marné: Theatre Guild ani nepotvrdil obdržení zásilky.

V těchto týdnech si Werfel dopisoval s Maxem Brodem, který žil od roku 1939 v Palestině a informoval ho nyní o úmrtí své ženy. „Velice mne to dojalo, spatřit znovu Tvé písmo po tolika letech odloučení,“ psal Werfel starému příteli, vyprávěl mu o projektu Jacobowského a vzápětí smutně konstatoval: „Teď, když se zdá, že máme nejhorší za sebou a můžeme doufat v konec války, ve mně stále více sílí pocity ztráty a smutku. … Setkáme se ještě někdy?“

Útěchu a uspokojení mu poskytla zpráva o úspěšném vylodění Spojenců na Sicílii – celá italská veřejnost se okamžitě postavila proti Mussolinimu, který byl koncem července zbaven moci. Římský rozhlas již ohlašoval konec fašismu.

Častými návštěvami na natáčení Písně o Bernadettě, kterou připravovala filmová studia společnosti Twentieth Century Fox, se Werfel pokoušel alespoň trochu odreagovat od svého zklamání z Jacobowského. Jestliže se jako mladík (na rozdíl třeba od Franze Kafky) k filmu stavěl spíš odmítavě, pak v Hollywoodu se proměnil ve filmového nadšence. Často se zúčastňoval slavnostních premiér, znal osobně četné filmové hvězdy, například E. G. Robinsona, kterého velmi obdivoval a pociťoval před nimi stejný ostych a úctu jako kdysi před slavnými herci a zpěváky, kteří přijížděli na pražská májová stagione do Nového německého divadla. …

Několik dní po vánocích 1943 se v Hollywoodu konala slavnostní a mimořádně úspěšná premiéra Písně o Bernadettě, prvního amerického katolického velkofilmu. … Mezitím se S. N. Behrman, původní spoluiniciátor nápadu na zpracování „útěku z Marseille do Marseille“ jako divadelního kusu, pustil ještě jednou na vlastní pěst do nové adaptace Jacobowského a plukovníka. Svou verzi (kterou mu Werfel nikdy neschválil) opřel o již existující zpracování dramatika Clifforda Odetse, jež Werfel rovněž odmítl. Začátkem roku 1944 začal hru zkoušet mladý režisér Elia Kazan – také on bez souhlasu Franze Werfela, jenž se nyní v hodinových telefonátech s Lawrencem Langnerem, intendantem Theatre Guild, zoufale snažil zabránit nejhoršímu a protestoval hlavně proti melodramatickému zploštění a sentimentalizaci kusu. Tyto rozhovory jej rozrušovaly a dále zhoršovaly jeho labilní zdravotní stav – Werfel totiž stále ještě nesměl opustit lůžko. Četné, často celostránkové telegramy svědčí o Werfelových starostech a zlostí – kdyby nebyl nemocen, sděloval Langnerovi, určitě by se mu podařilo přesvědčit všechny zúčastněné o vlastním názoru na věc. Největší smutek mu však působila skutečnost, že Behrman vypustil jeho nejmilejší scénu, v níž se uprchlíci setkávají s Františkem z Assisi a věčným Židem, kteří jedou společně na tandemu. „Snažně Vás prosím,“ telegrafoval Werfel Behrmanovi, „neodmítejte všechno, oč bojuji možná z posledních sil svého srdce.“ O několik dní později v jeho dálnopise stálo: „Prosím vás na kolenou: vraťte zpět závěr čtvrté scény.“

V New Havenu, Bostonu a Filadelfii se již konaly předpremiéry, ale Werfel stále ještě protestoval… a nadále bez úspěchu. „Jsem usoužený k smrti, protože si připadám zcela bezmocný,“ telegrafoval Lawrenci Langnerovi; načež intendant lapidárně konstatoval, že Werfelova smlouva dává Theatre Guild nezpochybnitelné právo na poslední rozhodnutí.

Teď už Werfelovi zbývala poslední naděje: v nejbližší době měla vyjít jeho verze hry v překladu Gustava Arlta, aby si každý návštěvník představení mohl udělat vlastní názor na věc.

Broadwayská premiéra Jacobowského a plukovníka se konala v půli března 1944 v Martin Beck Theatre se zavádějícím podtitulkem „Americká hra S. N. Behrmana, vycházející z původní verze Franze Werfela“. Newyorští kritikové reagovali na hru z valné části pozitivně, někteří dokonce nadšeně; Werfelův vlastní příspěvek však podle některých novin zůstal nejasný, i když alespoň někteří recenzenti vycházeli z předpokladu, že přinejmenším Žid Jacobowski a antisemitský plukovník, kteří byli všeobecně považováni za působivé a originální postavy, vděčí za svou existenci právě Franzi Werfelovi. Představení spočívalo v první řadě na výkonu herce Oscara Karlweise, pocházejícího z Vídně, který ztělesňoval Jacobowského – kritika jej označila za ideálního představitele a oslnivý talent. Ani to však Werfela neutěšilo; trápil se a zlobil jako nikdy v životě. Zvažoval dokonce soudní kroky proti Theatre Guild – již několik dní po premiéře na Broadwayi se však začal rýsovat obrovský úspěch a Werfel od svého záměru upustil. Avšak rozčilení, které mu tento problematický podnik způsobil, jej téměř připravilo o poslední zbytky sil.

ZPĚT   Sekce pro členy