Příběh života

In: JUNGK, Peter Stephan. Franz Werfel. Příběh života Z něm. orig přel. Alena Bláhová. Praha : Sefer s.r.o., nakl. Federace židovských obcí v ČR 1997.

1938

POČÁTKEM roku 1938 odjeli manželé Werfelovi na několik týdnů na středomořský ostrov Capri, kde se ubytovali v hotelu Morgano & Tiberio Paláce. „Nejdřív jsem byl uštvaný a rozer­vaný,“ psal Franz Werfel koncem ledna Stefanu Zweigovi, „a potom celé týdny doopravdy nemocný. Až tady na Capri za­čínám trochu přicházet k sobě.“ Na Capri vznikly četné básně, z nichž jedna se jmenovala Přítel světa neumí stárnout, krom toho Werfel připravoval sborník, jenž měl zahrnout esejistické práce od roku 1915 do současnosti, a napsal jasnozřivý článek Úvaha o zítřejší válce. Hrozící světová válka, o jejímž vypuknutí Werfel nepochyboval, nebude žádná jednoznačná „válka ná­rodů“, jako tomu bylo ještě v případě té poslední, nýbrž „všeobecná občanská válka, [která] poběží napříč národními frontami“. Jestliže se v roce 1914, po vypuknutí první světové války, alespoň zdánlivě dodržovaly určité konvence a navzdory veškeré brutalitě se přece jen respektovala práva národů, tentokrát se prosadí jen právo silnějšího a zaplaví prostřednic­tvím propagandistických rozhlasových relací všechny země. „Pokud se nestane zázrak, bude bílé lidstvo zasypáno nejen krupobitím střel, nýbrž i popelavým deštěm lži.“

Werfelovi několikrát navštívili nedalekou Neapol a podnikli výlety do okolí města. Znovu se setkali s Tinou Orchardovou, hrdinkou Sourozenců neapolských, jejíž manžel, v románě po­jmenovaný Arthur Campbell, před nedávnem zemřel. Werfel se poprvé setkal s Tininými příbuznými a okamžitě si zazna­menal scény a dialogy, jež hodlal použít v pokračování své oblíbené knihy. Naskicoval si několik kapitol, Placido u Sibylly a Pronikavý zvon, plánovaný vrchol, v němž chtěl vylíčit smrt Tininy sestry Annunziaty. Novou hlavní postavou se měla stát devítiletá Franca, neteř Mrs. Orchardové, jejíž „nespoutatelná fantazie“ jej nadchla. 12. února 1938, v době pobytu Werfelových na Capri, došlo na Obersalzbergu poblíž Berchtesgadenu k překvapivým jednáním mezi Adolfem Hitlerem a Kurtem von Schuschni-ggem, Hitler trval na bezpodmínečném plnění dohod z roku 1936, tedy na okamžitém propuštění všech uvězněných národ­ních socialistů a na zřetelně proněmečtější politice rakouské spolkové vlády; žádal, aby byl povolen hitlerovský pozdrav a vlajka s hákovým křížem přestala platit za nepřátelskou. Aby zabránil hrozícímu vstupu německých vojsk do Rakouska, prohlásil Schuschnigg, že je ochoten ultimativní požadavky přijmout.

Alma Mahlerová-Werfelová chtěla sice okamžitě odjet do Vídně, aby si na místě udělala obrázek o tom, jak se věci skutečně mají, přesto však zůstala v Neapoli ještě čtrnáct dní. Byly to dva týdny nerozhodnosti, dva týdny strachu o rakous­kou suverenitu, během nichž manželé, aby se odreagovali od svých starostí, navštěvovali téměř večer co večer neapolskou operu San Carlo.

Rozloučení se ženou bylo tentokrát pro Franze Werfela neobvykle těžké, potřeboval několik dní, aby znovu našel duševní rovnováhu. Krátce po odjezdu jí napsal, že se bez ní cítí ,jako jednonohý ajednoruký“, ajeho touha po ní byla tak prudkájako na začátku jejich vztahu. Zprvu mu Alma posílala z Vídně uklidňující zprávy: po optimistické Schuschniggově řeči v parlamentě převládala naděje, že vše dobře dopadne.

Werfel, vyrušovaný hlukem od sousedů, který k němu pronikal skrz tenké stěny hotelového apartmá, se v následují­cích týdnech – se starou intenzitou a za podpory silně vystup­ňované konzumace nikotinu – věnoval novému nápadu na divadelní kus Ztracená tnatka aneb nalezenec špatných časů. Hra líčila osud mladého muže, který se po dvaceti letech bloudění setká náhodou se svou matkou, již považoval za mrtvou. Werfel cítil, že jeho nový námět nápadně připomíná „straši-delně-romantické“ příběhy z laciných románů; Almě napsal, že se bojí – prý jako nikdy předtím – aby se „nesekl“. Napros­to si byl vědom „nebezpečí sentimentality třígrošových romá­nů“, skrývající se v této látce – a přesto od ní neupustil, do­končil první jednání, jako by ho k tomu někdo nutil. Tímto kusem („antické drama v rouše moderní komedie“) chtěl docílit velkého divadelního úspěchu, ale především ho – což také Almě otevřeně přiznal – nenapadlo nic jiného, čemu by se mohl věnovat z celého srdce.

Alma mu obratem doporučila, aby se pustil do pokračování Sourozenců neapolských, na tento návrh však Werfel odmítl přistoupit: „Druhý ,sourozenecký‘ román zatím ještě nemohu začít. U mě je rozhodující inkubační doba. Něco musí vznik­nout nevědomě, než se to dostane do mozku. […] Jsem anachro-nismus v této době machru, kteří mohou pracovat kdykoli, jakmile mají nějaký námět. Bez inspirace a vnitřního zápalu mám méně talentu než oni. Moje asociace se musí nejprve spustit jako v extázi.“ Navíc se podle něj myšlenka „Sourozen­ců II.“ pro Ameriku nehodí, protože první díl dosud v anglič­tině nevyšel. A od Spojených států si básník, jehož díla byla v Německu zakázána, sliboval jedinou záchranu: „Nelze čekat žádnu jinou skutečnou pomoc nežli úspěch v Americe!“

Začátkem roku vyšel román o Jeremiášovi (pod názvem Hearken Unto the Voice) v nakladatelství Viking Press v New Yorku, a Werfelův nakladatel Ben Huebsch telegrafoval, že jak předběžné objednávky, tak i první kritiky v něm vzbuzují velký optimismus. Werfel zprvu odmítal americkému úspěchu svého prorockého eposu uvěřit: i když ho považoval za „nejzávažnější a nejspletitější ze všech svých knih“, nepředpokládal, že by se „tento nejgrandióznější světových dějin mohl kdy dočkat posmrtného úspěchu“.

Politická situace v Rakousku se mezitím nebezpečně vyostřila. Kancléř Schuschnigg byl vystaven stále agresivnějším útokům ze strany Berlína a Werfel se obával, že „novou útoč­nou vlnu nacistů“ přijímá rakouská spolková vláda „příliš úzkostlivě a opatrně“; Schuschnigg prý měl po návratu z jed­nání s Hitlerem „okamžitě uspořádat plebiscit. K tomuto kroku se rakouský spolkový kancléř dopracoval až 9. března: vyzval obyvatelstvo, aby 13. března samo rozhodlo o svém budoucím osudu: bude-li většina pro „anšlus“ Rakouska k Ně­mecku, byl Schuschnigg toto rozhodnutí ochoten respektovat (počítal však samozřejmě tím, že většina Rakušanů se vysloví pro suverenitu vlastního státu). Plánované referendum vyvola­lo v Berlíně hektické reakce – německá armáda postoupila do blízkosti rakouských hranic a Schuschnigg byl vyzván, aby plebiscit odložil a sám odstoupil. 11. března podal rakouský kancléř demisi a ve svém posledním rozhlasovém projevu prohlásil, že ustupuje před násilím. Ještě téže noci byla ve Vídni jmenována národněsocialistická vláda v čele s Arthurem Seyss-Inquartem. 12. března ráno vpochodoval německý wehr­macht do Rakouska, nadšeně vítán většinou obyvatelstva; rakouská spolková armáda byla připojena k německým jednot­kám. Hitlerův sen spojit své rodné Rakousko s německou říší se stal skutečností. 15. března vtáhl Hitler do Vídně za jásotu statisícových davů v ulicích.

„Dnes, v neděli 13. března, mi puká srdce bolestí, ačkoli Rak. není mou vlastí,“ píše Werfel ve svém caprijském deníku. „Ach breitensteinský dome, kde jsem pracovat 20 let, cožpak tě nemám už nikdy spatřit?“ „Božskou pomoc“ mu poskytla angína provázená vysokými horečkami: díky „horečnaté somnolenci“ vnímal „tyto strašlivé dny, které mne již potřetí od věku třiatřiceti let nutí začít novou životní epochu, jako za nějakou clonou“. První dějství divadelní hry Ztracená matka ukončil slovy: „Finis Austriáe činí tento kus fragmentem.“

Alma Mahlerová-Werfelová z Vídně narychlo uprchla v do­provodu své dcery Anny. Nejprve odjela do Prahy, odkud pokračovala do Milána, kde se sešla se zoufalým Franzem Werfelem. Spolu se pak uchýlili k Werfelově sestře Marianně Rieserové do Curychu, která je pozvala do své vily v Rúschlikonu. Teprve postupně si Werfel začal uvědomovat celý roz­sah této katastrofy. Z Rakouska denně docházely nové, nanej­výše šokující zprávy. Dva dny po anšlusu spáchal sebevraždu Werfelův přítel Egon Friedell; vyskočil z okna svého bytu. Kurt von Schuschnigg byl okamžitě zatčen. Csokor, Zuckmayer, Horváth a většina dalších Werfelových přátel opustila Rakousko během několika hodin; kdo se k útěku rozhodl pozdě, byl zatčen a zmizel ve vězení nebo v koncentračním táboře. Jen v samotné Vídni bylo v těchto dnech uvězněno kolem šedesáti sedmi tisíc osob. Johannes Hollnsteiner, který zůstal věrný Schuschniggovi, byl odvlečen do koncentračního tábora v Dachau. Vídeňská židovská čtvrť ve II. obvodě se stala dějištěm pogromů a násilností pod vedením SA a jejich po­mocníků: v celém městě, v celé zemi se židovské ženy, muži i děti proměnili přes noc v lovnou zvěř.

„Werfelovci“ padli, hlásaly krátce po anšlusu titulky zglajch­sáhovaných vídeňských deníků: protože prý židovský strašák zmizel jednou provždy, nevstane ani pražský Žid a Schuschniggův chráněnec Franz Werfel s houfem svých namyšlených obdivovatelů v německé říši „už nikdy z mrtvých“.

Werfel trpěl stavem absolutní nerozhodnosti a duševní ochromenosti; tři týdny je už v Curychu, psal v dubnu Kurtu Wolffovi, „aniž definitivně rozhodl otázku, co bude dál“. 10. dubna se mezitím v Rakousku uskutečnilo organizované lido­vé hlasování, v němž 99,7 % Rakušanů vyslovilo svůj souhlas s připojením „východní marky“ k německé říši.

V  domě Rieserových se stupňovalo napětí mezi Almou a její švagrovou Mariannou, v neposlední řadě i kvůli antise­mitským poznámkám paní Mahlerové-Werfelové, a po vyřízení nejnutnějších pasových formalit manželé Werfelovi koncem dubna Švýcarsko opustili. Nejprve odjeli do Paříže a o týden později pokračovali přes Amsterdam do Londýna. „Prakticky nám může být úplně jedno, co se děje a kde žijeme,“ psal Werfel ještě začátkem března z Capri Almě. „Jsme doma všude.“ Avšak nyní, po katastrofě anšlusu, po ztrátě breiten-steinské pracovny i vily na Hohe Warte se hledání nové vlasti ukázalo jako mučivá a ponižující realita.

V  polovině května navštívil Werfela v jeho londýnském hotelu Gottfried Bermann Fischer, zeť nakladatele Samuela Fischera, po němž roku 1934 jeho podnik převzal. Roku 1936 emigroval z Berlína do Vídně, odkud uprchl v den anšlusu. Prozatím se zdržoval ve Stockholmu a doufal, že se mu ve Švédsku podaří nakladatelství znovu vybudovat. Do Anglie jel s jediným cílem: měl v úmyslu pohnout Franze Werfela k podpisu nakladatelské smlouvy. Ve dnech po vídeňském převratu působil Werfelův poměr k Zsolnayovu nakladatelství nejisté, spojení mezi autorem a nakladatelem, zatím se ještě zdržujícím ve Vídni, bylo přerušeno. Plány na nějakou větší práci Werfel sice v tuto chvíli neměl, přesto však okamžitě souhlasil ve všech bodech s návrhem smlouvy, kterou mu Bermann Fischer nabídl.

V Londýně se Werfel cítil nad očekávání dobře a pokoušel se přesvědčit svou ženu, aby si toto město vybrali ke svému pobytu v exilu, tím spíš, že Anna Mahlerová se rozhodla v Londýně zůstat. Alma však o tom nechtěla ani slyšet a pře­mluvila Werfela k návratu do Francie.

V Paříži se spolu ubytovali v malém příjemném hotelu nedaleko Madeleine, Opery a nádraží St. Lazare, a začátkem června 1938 se Royal-Madeleine v rue Pasquier stal jejich novým bydlištěm. Na ulicích, v kavárnách a restauracích se setkávali se stejně postiženými: město bylo plné emigrantů. Vyhnanci z Německa a Rakouska, monarchisté i komunisté, přívrženci Schuschnigga i socialisté, často navzájem znepřáte­lení, zde žili v těsné blízkosti jeden vedle druhého v úzkostli­vém očekávání, co jim tato nejtěžší doba jejich života ještě přinese.

V den příjezdu Werfelových do Paříže, 1. června, zde zemřel obzvlášť absurdní smrtí jejich přítel Odón von Hor-váth: v prudké bouřce jej na Champs Elysées zabila těžká větev zlomeného kaštanu. „Viděl jsem tvář mrtvého,“ pozna­menal si Werfel do deníku. „Bylo to v márnici na klinice. Nevábný sklep. […] Vyčerpáni spalujícím vedrem letního dne, tlačili se smuteční hosté v holé stísněnosti sklepní místnosti. Byli to většinou spisovatelé, uprchlíci, vyhnanci, vyhoštěnci zbavení veškeré naděje […] Na jejich tvářích spočívala taková ubohost, rozháranost a rozrytost, že jeden jako by se lekal druhého. […] Kdyby to neznělo strašně, dalo by se říci, že mezi všemi těmi zažloutlými a šedozelenými tvářemi, jež se tu shromáždily k úmrtní slavnosti, vypadal [Horváth] nejzdravěji a nejlépe.“

Také na pohřeb, který se konal na hřbitově pařížského předměstí Saint Ouen, přišli především emigranti; kromě Werfela mimo jiné Joseph Roth, Carl Zuckmayer a Walter Mehring. Krátké projevy truchlících byly přerušovány hřmo­tem projíždějících vlaků. Horváth celý život vlaky miloval, a nyní ležel jeho hrob v těsné blízkosti železničního náspu, takže kolem něj musel projet každý vlak vyjíždějící z pařížské­ho Gare du Nord.

V polovině června přesídlil Franz Werfel ze zapáchající metropole na předměstí St. Germain-en-Laye, vzdálené od centra asi dvacet minut jízdy vlakem. Již celé dny se cítil ne­mocný a osláblý a doufal, že si ted v St. Germain vyléčí svoji údajnou otravu nikotinem. V hotelu Pavillon Henri IV., pří­stavku u rodného domu Ludvíka XIV., se nastěhoval do pros­torného pokoje s výhledem na Seinu a pařížskou banlieue; na obzoru ještě zahlédl špičku Eiffelovy věže. Hotel stál v bez­prostřední blízkosti saintgermainského zámku, kde rakouští vyjednavači podepsali v září 1919 mírové podmínky, jež zpe­četily rozpad c. k. monarchie a roztříštily střední Evropu.

Werfel chodil denně na procházky do velkého zámeckého parku a sousedního dubového lesa a postupně se zotavoval z psychických i fyzických útrap posledních týdnů a měsíců.

Alma Mahlerová-Werfelová mezitím hledala v jižní Francii vhodné místo, kde by se mohli oba usadit. Klima této oblasti, ne nepodobné klimatu ligurijského pobřeží, jí vyhovovalo, a měla za to, že i pro Werfela by bylo zdravější a pro jeho práci únosnější, kdyby od vzruchů a námahy Paříže získal větší odstup. Její volba padla na rybářské městečko Sanary-sur-Mer nedaleko Marseille, kde se již od roku 1933 usazovali malíři, spisovatelé a filosofové, kteří emigrovali z Německa, a v prů­běhu let zde vytvořili jakousi exilovou uměleckou kolonii.

Jako první přišel do St. Cyr, do bezprostřední blízkosti Sana-ry, umělecký historik Julius Meier-Graefe, po něm následovali Heinrich a Thomas Mannovi, René Schickele, Lion Feucht-wanger, Bertold Brecht, Ernst Bloch, Arthur Koestler a další. Po krátkém hledání našla Alma s pomocí Anne Marie Meier-Graefové vhodné ubytování: starou saracénskou věž s malou zahrádkou vzadu, položenou vysoko nad Sanary: „Le Moulin Gris“, tyčící se nad krásným zálivem rybářského městečkajako maják.

„Cítím se nemocen jako dosud nikdy,“ zapsal si Werfel do deníku 1. července 1938 v St. Germain. Jako bych měl v hlavě vodu a hrozilo by, že mi vnitřním přetlakem praskne.“ Narychlo přivolaný lékař zjistil, že pacient prodělal lehký srdeční záchvat. Alma se okamžitě vrátila ze Sanary a zařídila Werfelův odvoz ze St. Germain do Paříže. Následující dny byly poznamenány slabostí a akutní úzkostí ze smrti, nevolnostmi a depresí. V rozmezí několika hodin dostával Werfel injekce na snížení extrémně vysokého krevního tlaku. „Můj Bože, co bude!!“, poznamenal si Werfel, přesto se ale díky Almině e­nergii a obětavosti zotavoval rychleji, než se původně před­pokládalo.

Čtyři týdny po záchvatu se Werfelovi přestěhovali na Cóte ďAzur, do Sanary-sur-Mer. Okrouhlá místnost ve druhém patře „Moulin Gris“ s dvanácti velkými okny, jimiž neustále lomcoval vítr, se Werfelovi mimořádně líbila, vychutnával pohled od psacího stolu na otevřené moře, a tato ideální pracovna mu vlévala novou naději do budoucna. Opět začaly vznikat skici, krátké dramatické texty i básně, například Bala­da o nemoci nebo antihitlerovská báseň Nejvétší miá všech dob. Dva skeče, Vídenský lékaře Herečka, se odehrávaly v den přícho­du německého wehrmachtu do Rakouska.

„Pokud se dostanu k práci, jak se mi tu a tam daří,“ psal Werfel svému tchánovi Carlu Molloví, „zůstávají velké základní problémy člověka stejné jako kdykoli předtím, aleje v nich zoufale málo politiky a dobového hněvu a nenávisti, ačkoli mnozí ode mne nyní očekávají právě tyto emoce.“ Moll sym­patizoval – pod vlivem své dcery Marie a svého zetě, právníka dr. Richarda Eberstallera – již dávno před anšlusem s národ­ními socialisty, i nadále se však přátelil s Werfelem. Jak palác v Steinfeldgasse, tak breitensteinský dům se mezitím staly majetkem manželů Mollových a Eberstallerových, přičemž bývalý Haus Mahler byl slavnostně ozdoben vlajkami s hákový­mi kříži a přejmenován na Haus Eberstaller. „Nepřítel mne může zasáhnout v oblasti mojí svobodné volby a v mém po­hodlí, ale tam, kde skutečně jsem, tam se nedostane, ani tam nedosáhne“ tvrdil Werfel ve svém dopise Mollovi. „Dokonce i kdybych ho v tom podporoval, nepodaří se mu proniknout do oblasti mé produktivity. V mých nejvlastnějších myšlen­kách a síle neexistuje.“

Pár dní po svých osmačtyřicátých narozeninách si Franz Werfel naplánoval novou knihu; navzdory tomu, co napsal Carlu Mollovi – že se k politickým otázkám nehodlá vyjadřo­vat – se pustil do práce na románové trilogii, jež měla být jednoznačnou obžalobou nacistického teroru. Nemoc, jež vede k životu: tak chtěl původně nazvat své dílo, příběh poloviční Židovky Celly Bodenheimové, která musí v důsledku anšlusu opustit Rakousko a usazuje se jako emigrantka nejprve v Paří­ži a později v New Yorku. „Nebezpečí: názvuk Čtyřiceti dnů,“ zněla jedna z prvních poznámek k románu. „Pokud možno se vyhýbat slovu Žid…“ Hlavní postavou první části trilogie se však stal – snad i navzdory Werfelovu původnímu záměru Cellin otec, židovský advokát Hans Bodenheim.

Za hlavní dějiště románu si Werfel vybral Burgenland, nejvýchodnější rakouskou spolkovou zemi, jejíž drsnou, níži­natou krajinu kolem Neusiedlersee, Eisenstadt i vinařské vesnice podél maďarských hranic míval velmi rád. Avšak to, co mu dříve připadalo světlé a radostně zářivé, bylo nyní hrozivě temné, zahalené zimní tesknotou – nikoli již místo míru a bezpečí.

V románě vylíčil Werfel do nejpřesnějších podrobností všechny vrstvy rakouského obyvatelstva od nezaměstnaných přes aristokracii až po klérus, od nacismem zfanatizované mládeže přes staré monarchistické snílky po asimilované ži­dovstvo; a podařilo se mu vykreslit atmosféru Rakouska v ob­dobí od podzimu 1937 do jara 1938 precizním, nepatetickým jazykem, jež dílu chvílemi propůjčoval rysy literatury faktu: „A najednou byla masa připravena jako operní sbor dějinné premiéry. V tom okamžiku to vypuklo, onen vražedný zpěv, sestávající pouze ze dvou tónů: ,Sieg-Heil! Sieg-Heil! Sieg-Heil!’Jako ,ihá‘ nějakého automatického osla velikosti hory! Jako válečný pokřik z doby kamenné, mechanizovaný průmys­lovou epochou.“ Co nejostřeji, jak jen byl schopen, charakte­rizoval Werfel lidský typ, který se upsal národnímu socialismu: „Na tvářích těch mužů spočívala tak grandiózní prázdnota a neosobnost, jaká neměla v průběhu dějin obdoby. […] Žili tak čistě, exaktně a bez myšlenek, tak bez svědomí, jako žijí motory. Čekali jen na to, až je někdo spustí a pak zase vypne. […] Motoroví lidé.“

Mnichovská dohoda mezi Anglií, Francií a Německem, podepsaná koncem září 1938, umožnila Hitlerovi anexi Sudet – „vrchol hrůzy a potupy!“, poznamenal si Werfel poté, co zjistil, že další obětí německé expanzivní politiky má být zá­padní část Československa, osídlená z valné části německy mluvícím obyvatelstvem. „Cítím s českými zeměmi víc, než bych býval tušil.“ Nebezpečí světové války se vznášelo nad Evropou. Werfel se v těchto dnech spojil s československým konzulem v Marseille a sdělil mu, že se chce dát k dispozici Benešově vládě, ať již jakoukoli formou, a hodlá nyní počkat v Sanary, jaký úkol mu bude přidělen.

Na zábor Sudet, k němuž došlo v říjnu, reagoval Werfel řadou krátkých bojovných esejů, jež zdůrazňovaly suverenitu českého státního útvaru a vyjadřovaly solidaritu s českým národem; tyto články uveřejnily exilové listy v Paříži a v Lon­dýně. Jsou to jen „kapky na horkých kamenech“, přiznal Werfel svým rodičům, kteří byli na návštěvě v Curychu u dce­ry Marianny. Jakmile prý jeho nový román dospěje „do určité­ho bodu, který tu knihu zajistí“, přijede je Werfel navštívit. Sdělil jim také, že pro sebe a Almu obstaral americké vízum, i když oba chtějí vycestovat jen v tom případě, až „politická nutnost bude stát přede dveřmi“. Život ve Francii byl totiž podle Werfela „půvabný a levný“, pracovní atmosféra jeho azylu v Sanary „nepřekonatelná“. Werfelovi byli dobře zajištěni i finančně: z Vídně, z autorské společnosti skladatelů, dostáva­la Alma mahlerovské tantiémy, v Hollywoodu se navíc pláno­valo zfilmování Juareze a Maxmiliána a zanedlouho měla být podepsána smlouva s Warner Brothers.

Křišťálová noc 9. listopadu 1938 byla nejzávažnějším pogro­mem v době po nástupu Hitlera k moci: zapalovaly a rabovaly se synagogy, židovské obchody, obchodní domy i soukromé budovy, více než sto osob bylo zavražděno – proti těmto výjevům působily události, které líčil Werfel ve své Celle, rela­tivně nevinně. Dobový, příliš aktuální námět plánované trilo­gie se Werfelovi začal jevit na pozadí nejnovějšího politického vývoje jako neaktuální, překonaný nepředstavitelnými ha­nebnostmi všední reality. Začal o svém projektu pochybovat a pohrával si dokonce s myšlenkou, že práci na Celle přeruší.

Pro Neue Tage-Buch, vycházející v Paříži, napsal Werfel jako reakci na křišťálovou noc komentář Dar Izraele lidstvu, v němž se pokusil vyzdvihnout významný příspěvek Židů ke kulturní­mu a duchovnímu rozvoji lidstva v celé jeho rozmanitosti od Mojžíše ke Kafkovi, od Ježíše k Freudovi, od Marxe k Mahlerovi. „Jakési temné přikázání,“ konstatoval, „nutí tento národ nemající země ani jazyka, aby vše, co mu v duchu patří, roz­dával druhým a sám sobě nenechal nic. A nyní se Izrael opět vydává na cestu s pytlem na zádech a bez platného pasu v kapse. Úzkostlivě vstupuje mezi ty dobré národy, které mu zatím povolují vstup (jak dlouho ještě?) a zvedá prosebně ruce.“

K setkání s rodiči došlo koncem listopadu v Růschlikonu, kam přijela z Prahy na návštěvu také sestra Hanna. V nanejvý­še nervózní atmosféře se rodina radila, zda zůstat v Evropě a vyčkat, jestli se Hitlerovy expanzivní snahy po záboru Sudet neuklidní a nebezpečí nové světové války nebude přece jen zažehnáno. Osmdesátiletý komerční rada Rudolf Werfel doporučoval okamžité vystěhování do Ameriky. „Táta mě mučí svým nářkem: .Zachraň se alespoň Ty s Almou,'“ psal Franz své ženě. „Namlouvá si, že nás zastřelí gestapo, pokud zůstaneme v Evropě.“ Otec dal synovi pět tisíc dolarů: tato suma mu měla pomoci překonat začátky ve Spojených stá­tech. Spatný zdravotní stav Rudolfa Werfela, jeho velká sešlost věkem synovi napovídaly, že by otec útrapy emigrace nepřežil.

On sám se ve srovnání s letními měsíci cítil mnohem lépe; musel však dodržovat co nejpřísnější dietu a hlavně nesměl kouřit. „Doufejme, že brzy budu zase .normální¹,“ psal Almě, která koncem roku pobývala v Londýně, kam odjela za dce­rou Annou poté, co dostala zprávu o smrti své matky. Werfel se nyní pokoušel Almu utěšit, ujišťoval ji, že je do ní zamilo­ván „jako v první den a vždy s novou silou a z nových zdrojů“.

V polovině prosince podepsal Werfel v Paříži filmovou smlouvu na Juareze a Maxmiliána; hra měla být již v následují­cím roce zfilmována v adaptaci Johna Hustona a v režii ně­kdejšího reinhardtovského herce Williama Dieterleho. Částka 3500 dolarů, již Werfel prozatím dostal, ho příznivě naladila, a několik dní před Silvestrem roku 1938 napsal svému nakla­dateli Gottfriedu Bcrmannu Fischerovi: „Ceká nás novy rok. Velmi hádankovitý. Bude snad ještě horší než rok ’38?? Možné to je! Přesto jsem bez jakéhokoli rozumného důvodu ve svých tušeních podivuhodně optimistický.“

Na úřadu starosty přímořského městečka Sanary-sur-Mer jména Franze Werfela a Almy Maklérové nikdo nezná. Ochotní a úslužní úředníci listují v několika objemných spisech a stovkách vybledlých karet, nikde však nenacházejí žádný doklad, že by zde manželé Werfe­lovi před pětačtyřiceti lety skutečně bydleli. Ani název jejich někdejší obytné věže, Le Moulin Gris, jim nic neříká. Nakonec mi poradí jeden mladý policista: „Zajděte za panem Barthaloméem Rotgetem. Ten vám pomůže. Ví všechno o těch Němcích, co tu před válkou bydleli.“

Cesta k rue Harmonie, ležící na kraji městečka, vede kolem palmo­vé promenády a malého rybářského přístavu. Kavárny s velkými terasami nesou stejná jména jako v době, kdy se Sanary stalo exilo­vým centrem německé literatury: Le Marině, La Nautique, Le Lyon… Je tu i Hotel de la Tour, první zastávka většiny emigrantů, než si našli bydlení v Sanary nebo v okolí.

Vášeň pana Rotgeta patří orchidejím. Šlachovitý starší pán, bývalý příslušník cizinecké legie, který ještě v padesátých letech bojoval v Indočíně, zná každý cenný exemplář tohoto vzácného druhu – ales­poň podle jména. „A moje druhá vášeň je historie Sanary, především léta německé emigrace v jižní Francii: znám tu každý dům, kde žili němečtí spisovatelé. Dnes se už o nich nemluví, jména jako Thomas Mann, Lion Feuchtwanger, Franz Werfel nikdo nezná. V oficiální kronice města, Tisíc let Sanary, není o emigrantech ani zmínka.“

Pan Rotget mne nejprve veze k vile, kde bydlel od roku 1933 až do svého zatčení v roce 1939 Lion Feuchtwanger. „Ludwig Marcuse jednou řekl: .Sanary, to bylo hlavní město německé literatury!¹ Ale zdejší lidé nic nevědí. Nechovali se tehdy k těm spisovatelům nepřátel­sky, byli jim jen úplně lhostejní. A je tomu tak dodnes.“ Stojíme před vysokým plotem krásné vily Valmer, kde psal Feuchtwanger svůj protiválečný román Oppermannovi a pracoval na pokračování historického díla Židovská válka. „Ten dům se zahradou byl tehdy nejvýznamnějším shromaždištěm exilových spisovatelů“ říká pan Rotget, „každý nový příchozí musel ze všeho nejdřív sem, a docházel pravidelně i později, protože každý týden se tu konalo velké setkání, kde se vyměňovaly myšlenky nebo probíraly krizové situace; tam vzadu, vidíte?, tam, na terase, se to všechno odehrávalo.“

Procházíme tiše šumícím cedrovým hájem a vystupujeme příkrou stezkou na hřeben kopce, na jehož konci stojí vila La Tranquille obrostlá kaktusy, cypřiši a divokými keři. „Zde bydlel na začátku svého exilu, v roce 1933, Thomas Mann; dům musel být po válce znovu postaven,“ vysvětluje můj průvodce. „Nacisté tady nahoře vyhodili do povětří několik budov, aby získali palebná postavení -počítali totiž s tím, že se Spojenci vylodí někde poblíž, v Marseille nebo v Toulonu. A kde si myslíte, že bydleli němečtí vojáci, kteří tady nahoře všechno zničili? V Moulin Gris, kousek odtud.“

Dvoupatrová okrouhlá věž, stojí na kraji strmého útesu vysoko nad sanarským zálivem, naproti kapli Notre Dome de Pitié. Malá pamět­ní deska, upevněná na zdi saracénské věže, upozorňuje pouze na to, že zde po jistou dobu bydlel malíř J. G. Darragnes (1886-1950). Stavba s lehce nakloněnou, rovnou střechou působí nenápadně – Le Moulin Gris dnes patří panu a paní Romansovým z Lyonu. Vitální majitelka domu mne provádí nejprve kuchyní v přízemí a potom dalšími těsnými místnostmi okrouhlé stavby. Je udivena mým zájmem 0 básníka, o němž ona sama nikdy neslyšela. „Vím, že tu po válce bydlela spisovatelka Parrnelinová. A ta mi vyprávěla, ze před válkou měl věz pronajatou básník Fecktwanger, nebo tak nějak se jmenoval. Takže to nesouhlasí? No vidíte: takhle se píší dějiny – z nesprávných informací se konstruují události, které ve skutečnosti proběhly úplně jinak.“

V bývalé ložnici Werfelových v prvním patře věže leží na gauči pan Romans. Těžkopádně se zvedá a stojí před námi, šedý v obličeji, s šedými vousy, vyhublý a ohnutý, a trpně naslouchá vzrušenému žvatlání své ženy, že zde kdysi žil spisovatel jménem Franz Werfel, který psal v pokoji pod střechou své romány. Rozpačitý pan Romans zamumlá několik nesrozumitelných slov a jde si znovu lehnout.

Po úzkém točitém schodišti vcházím, do nejvyšší okrouhlé místnosti, Werfelovy bývalé pracovny, kde byl velmi šťasten a která jej dokonce trochu smířila se ztrátou breitensteinského Haus Mahler s jeho dřevě­nou mansardou a výhledem na bukový les, Rax a Schneeberg. Devět z dvanácti oken bylo po válce zazděno, tři zbývající jsou obrácena k moři. Na kamenné podlaze tohoto světlého, nebeského pokoje s výhle­dem na pobřeží, z jehož zdí opadává omítka, stojí dnes už jen rozviklaný stůl, úzká postel a dvě rozbité lampy.

 „ZASE NOVÁ ďábelskost!“, stálo v polovině března 1939 v zápis­níku Franze Werfela. „Boches obsadili Prahu! Hanna nestačila včas ujet…“ Cechy a Morava se staly německým protektorá­tem, a k německé říši bylo připojeno i Werfelovo rodné město. V nebezpečí života se ocitla nejen rodina jeho sestry, ale i Willy Haas, jenž před lety emigroval do Prahy z Berlína a nyní uvízl v rodném městě. Werfel, který byl mezitím zvolen čestným předsedou rakouského exilového PENu, okamžitě telegrafoval do anglickému ústředí, zda by Haas nemohl být pod nějakou naléhavou záminkou pozván do Londýna.

Pod dojmem převratných událostí asi o dva týdny později Werfel definitivně přerušil práci na trilogii o pianistce Celle Bodenheimové. Ještě krátce předtím sdělil svému nakladateli Bermannu Fischerovi, že se bude jednat o osmisetstránkové dílo, o jakýchsi nových Čtyřicet dnů, jejichž „motorem“ měl být Werfelův osobní pocit ztráty domova.

Jeho největší starostí nyní bylo, jak dostat z Prahy Hannu s rodinou. Koncem dubna 1939 Fuchs-Robertinovi dorazili šťastně do Švýcarska; Werfel jim vyjel naproti. V Růschlikonu se pak sešla celá rodina: rodiče, sourozenci i vnoučata. „Alma a já stále ještě nejsme rozhodnuti […], zda zůstaneme ve Francii nebo zda (možná již 3. května) odjedeme do Ameri­ky,“ psal Werfel v těchto dnech z Růschlikonu Bermannu Fischerovi. Nakonec se mu podařilo Almu přemluvit, že odjedou jen v případě, že jim nic jiného nezbude, nebo pokud vypukne válka.

„Snad bych mohl do svého programu zařadit nějakou menší knihu (s lidským, prostým námětem, jež mi většinou sedí), kterou bych stihl dokončit do vánoc,“ navrhoval Werfel svému nakladateli poté, co přerušil práci na Celle. A počátkem května také skutečně začal v Moulin Gris na této nové knize pracovat: jednalo se o „příběh služky“, námět, který navrhla Alma. Ta již léta neměla na témata knih svého muže žádný vliv, ale když nyní viděla, nakolik je zdrcen ztroskotáním pro­jektu Cella, poradila mu, aby sepsal skutečný příběh Agnes Hvizdové, která u nich dlouhá léta pracovala jako kuchařka. Agnes sloužila v Almině domácnosti již za dob Gustava Mahle-ra a opustila ji teprve tehdy, když se Werfelovi přestěhovali na Hohe Warte. Zemřela roku 1933 ve věku dvaasedmdesáti let.

Paní Hvizdová ukládala po mnoho let všechny své úspory svému synovci, který jí slíbil, že vystuduje na kněze a jednoho dne, až štědrá tetička zestárne, jí každodenní modlitbou zajistí místo v nebi. Mladík však peníze své chlebodárkyně zpronevěřil, teologii vůbec nestudoval, a dokonce se ani na okamžik nezabýval myšlenkou stát se duchovním. Když paní Agnes konečně prohlédla svůj omyl, zhroutil se pro ni svět; a teprve na své pouti do Říma, během společné audience poutníků u papeže Pia XI., se z tohoto šoku trochu zotavila.

Werfel pracoval na příběhu Agnes Hvizdové s velkou rados­tí a chutí – jestliže během zápisu Celly se den co den přemá­hal a postupoval v práci na první verzi kupředu jen s největší námahou, tentokrát vznikla celá řada kapitol během několika dní. Navíc se začal cítit mnohem silnější a zdravější a ujišťoval Bermanna Fischera, že nová kniha, kterou nakonec nazval Zpronevěřené nebe, nebude žádná „vycpávka“, nýbrž „plnohod­notný vánoční dárek“.

S příběhem kuchařky tety Linkové, jak znělo románové jméno Agnes, propletl Werfel ještě jednu rovinu: v nepatrně zašifrované formě zde opět vystupují autobiografické momen­ty. Exilový spisovatel Theo, vedle tety druhá hlavní postava Zpronevěřeného nebe, vzpomíná na svůj pobyt v domě uměními-lovných manželů Arganových. Uchýlil se k nim v době, kdy ještě bylo Rakousko svobodné, aby se zotavil z frustrace nad nepodařeným dílem (za nímž se skrýval fragment Celly). „Pociťuji exil jako osudovou výzvu k obnově. […] Přesto ne­mohu popřít stesk, který se mne zmocňuje, pomyslím-li na dům v Grafeneggu a na svůj krásný, vlastní pokoj.“ V tomto „Grafeneggu na Mrtvém pohoří“ nebylo těžké rozpoznat synonymum pro Breitenstein na Semmeringu: zařízení interi­érů, vůně, barvy, dřevěné obložení domu a v neposlední řadě slavnosti, které se tu odehrávají, jsou totožné s Werfelovým oblíbeným místem a s příběhem jeho minulých dvaceti let.

Již koncem června 1939 byla první verze Zpronevěřeného nebe hotova. Werfel se Bermannu Fischerovi svěřil, že si při práci většinou příliš nedůvěřuje, tentokrát prý však hledí na své nové dílo s velkým optimismem: to, co kdysi dávno, v pří­padě úspěšné Smrti maloměšťáka, zůstalo pouhým primitivním pokusem, je zde „vystavěno polyfonně“. Hrdinku Tetu, dušev­ní spřízněnkyni Barbary, je třeba chápat jako „vzorný příklad prosté katolické zbožnosti“. Během zápisu druhé verze Werfel dokonce Bermannu Fischerovi oznámil, že považuje „příběh služky“ za „jednu z nejlepších knih“, jaké kdy napsal.

Jeden z prvních, komu dal Werfel hotový rukopis přečíst, byl jeho přítel a dlouholetý lektor Ernst Polák, jenž mezitím odešel do londýnského exilu. „Uvědom si, že jsem ten román napsal zhruba během deseti týdnů dvakrát,“ sdělil Werfel Polákovi a prosil ho o shovívavost vůči případným stylistickým nebo dramaturgickým chybám. „Zpronevěřené nebe je jistě jed­nou z mých nejvíce architektonických knih […] Předobrazem vyprávění je do jisté míry hudební fuga […] Tématem je smrt a to, co bude po ní.“ Koncepce knihy Werfela v každém případě „stála nekonečné množství práce“.

Werfel požádal také své přátele Liona Feuchtwangera a René Schickeleho, aby knihu posoudili ještě předtím, než měla jít do tisku. Oba dotázaní jí prorokovali trvalý úspěch a dokonce potvrdili, že Zpronevěřené nebe je to nejlepší, co Werfel v tomto žánru kdy vytvořil. Bermann Fischer nejprve svého autora prosil, aby dal románu jiný název, avšak po několikeré výměně dopisů mezi Sanary a Stockholmem se dohodli, že původní titul zůstane zachován. Werfel nakladate­le požádal, aby pro vydání použil silný papír a velkou sazbu, protože jeho čtenáři jsou zvyklí na osmiset až tisícistránkové knihy a neměli by mít dojem, že se jedná pouze o nějakou vedlejší nebo méně významnou práci.

V Sanary navázali manželé Werfelovi čilé přátelské styky se svými stejně postiženými druhy. Nedaleko od Sanary, v Cag-nes-sur-Mer, žil Walter Hasenclever; do okruhu jejich přátel však patřil i Ludwig Marcuse, Robert Neumann a Arnold Zweig. Takřka denně se Franz Werfel v kavárnách a na po­břežních promenádách vídal s publicistou Wilhelmem Herzo-gem, s komunistickým spisovatelem a lékařem Friedrichem Wolfem a s Lionem Feuchtwangerem. Většinou debatovali o prekérní, pro každého z nich životně nebezpečné politické situaci: Werfel s Feuchtwangerem se přitom zpravidla poháda­li, ale zatímco Werfela tyto hádky rozrušovaly, zůstával Feucht­wanger klidný, vyrovnaný a nezviklatelně přesvědčený o správ­nosti svých názorů.

22. srpna, den před podpisem německo-sovětského paktu o neútočení, vydal Hitler wehrmachtu rozkaz k obsazení Polska: mělo k tomu dojít 1. září 1939. Skupině důstojníků sdělil, že svým elitním jednotkám doporučil, aby „pozabíjely muže, ženy i děti polského jazyka a původu“. Pouze fyzickým zničením protivníka prý lze získat životní prostor, který Ně­mecko tak naléhavě potřebuje. Když se vzápětí ozvaly hlasy, že vraždění by ještě více poškodilo již tak dost negativní obraz Německa, reagoval vůdce slovy, že necelých pětadvacet let po likvidaci Arménů se o opatřeních turecké vlády nikdo nezmi­ňuje.

Po přepadení Polska Hitlerem vyhlásily Francie a Anglie Německu válku, po jejímž vypuknutí začali němečtí emigranti ve Francii okamžitě platit za nežádoucí cizince, špióny, pří­slušníky páté kolony nebo bolševické buřiče. Domovní pro­hlídky i kontroly pod širým nebem byly na denním pořádku. Také Franze Werfela zastavil poblíž radnice v Sanary hřmotný úředník kriminálky, který se na něj obořil, zda je pravda, že píše své básně a romány v první řadě pro proletariát? „Ne,“ odpověděl vyděšený Werfel, „pro všechny!“ Několikrát ho napadli kolemjdoucí, někteří i fyzicky.

Během výslechu v nedaleké La Seyne se Werfel obával, že omdlí strachy – úředník listoval velmi pečlivě v černých sezna­mech, ukázalo se však, že k předvolání došlo omylem. „A já jsem z toho teď nemocný,“ zapsal si Werfel do deníku. „V závěru řízení ukázala Alma komisaři mou fotografii v časopise Matchs podtitulkem: Un des plus grands écrivans contempo-rains. Ten snímek nás provází všude. Je to velmi komické.“

V polovině září se Werfel dobrovolně přihlásil do českoslo­venské legie: pokud by byl shledán schopným vojenské služby (což se dalo jen stěží očekávat), považoval za svoji vlastenec­kou povinnost -jak sdělil československému konzulátu v Mar­seille – pozvednout zbraň proti nacistickému režimu nebo alespoň pracovat v kanceláři.

„Hitlerovská banda bude bezpochyby zničena.“ Takto se Franz Werfel snažil dodat odvahy jak sobě, tak Bermannu Fischerovi, a pokračoval: „Třeba nám všem ještě někde kvete skromná budoucnost.“ Mezitím francouzská vláda nařídila přechodnou internaci všech mužů německého původu, kteří nepřekročili padesátku; Werfel nevěděl, zda jako pražský Němec nebude k této skupině přiřazen, a strávil v Moulin Gris dny a noci plné úzkosti a zoufalství.

Rudolf a Albine Werfelovi se s Hannou a jejím mužem Herbertem von Fuchs-Robertinem v létě, ještě před vypuknu­tím války, přestěhovali z Curychu do středofrancouzského Vichy, což byl krok, jehož stále více litovali. Dvaaosmdesátiletý Rudolf Werfel navíc přednedávnem utrpěl záchvat mrtvice a jeho stav se rapidně zhoršoval. Teprve koncem října se synovi podařilo získat povolení k cestě, tzv. „sauf conduit“, a navštívit rodinu alespoň na několik dní.

Začátkem prosince 1939 se Franz Werfel dostavil před odvodní komisi československého pluku v Marseille, kde ho vojenský lékař podrobil prohlídce. „Nebyl bych považoval za možné, že se ještě někdy ocitnu před mašinérií odvodní komise,“ psal matce do Vichy. „Ve své adamitské nahotě jsem se musel smát sám sobě… Je to všechno jako groteskní sen…“ Plukovní lékař však Werfela prohlásil – což nebylo žádné překvapení – za neschopného vojenské služby.

Na Almino naléhání se Wilhelm Herzog snažil prosadit, aby byl Franz Werfel v příštím roce navržen u příležitosti svých padesátin na laureáta Nobelovy ceny za literaturu. Koncem roku 1939 zorganizoval Herzog podpisovou akci, žádal bývalé laureáty a členy nejváženější Akademie pro vědu a umění o jejich souhlas a chystal se předložit úplnou listinu Nobelově komisi ve Stockholmu. Jeden z prvních, kdo na jeho iniciativu reagovali, byl Thomas Mann, který prohlásil, že si Werfelova díla sice velmi cení, nicméně on sám se roz­hodl podpořit Hermanna Hesse, jehož vyhlídky považuje za nadějnější, neboť prý vychází „z vyšší německé tradice“.

Po delším pobytu v Paříži a další návštěvě u rodičů ve Vichy se chtěl Werfel v únoru 1940 věnovat „spletitému příbě­hu jednoho manželství“, jak varoval svého nakladatele, „něče­mu, oč jsem se zatím ještě nepokusil“. A zároveň mu oznámil, že po dokončení této novely se vrátí ke svému „nejmilejšímu nápadu“, na němž je osobně angažován, k Sourozencům neapolským; co se tohoto románu týče, má prý „skutečně nádherné plány“.

Tento „příběh jednoho manželství“, známý později pod názvem Bledé modré ženské písmo, vypráví o sekčním šéfovi Leonidasovi a jeho manželce Amélii; podobně jako ve fragmentu Celly, i v této beletristické novele se Werfel vyrovnává s tragé­dií Rakouska a jeho připojením k říši. Ministerskému radovi nahání velkou úzkost jeho „poměr s tou Židovkou před 18 lety, v počátcích jeho manželství“, zapsal si do skicáku, „pře­svědčení, že je tu dítě, jeho jediný syn…“ Věra Wormserová, odesílatelka dopisu, který vyvolá v Leonidasovi trapně mučivé výčitky svědomí, je – odhlédneme-li od proroka Jeremiáše -zřejmě nejpozitivnější židovskou postavou v celém Werfelově literárním díle. Jestliže Werfel doposud židovské postavy vy­kresloval s jistým nedostatkem sebeúcty a dobrotivě lítostivou shovívavostí (naposledy konvertitu Komperta ve Zpronevěřeném nebi) vůči jejich údajné hrubosti, necitlivosti a dotěrnosti, Vě­ra Wormserová se od tohoto klišé výrazně liší: svou noblesní povahou zdaleka převyšuje rakouského úředníka Leonidase, který si ke svému postavení dopomohl výhodným sňatkem.

V dubnu 1940 obsadily německé jednotky Dánsko a Nor­sko. V krátkém rozhlasovém projevu oslovil Werfel své norské posluchače následujícími slovy: „Hanebně napadená země se stala kořistí lupiče. Norsko je v řetězech. Nikoli! Pouze ruce Norska jsou spoutány. Norská duše je svobodná.“ Francouzský spisovatel Jules Romains, od roku 1936 prezident mezinárod­ního PEN klubu, si u Werfela vzápětí objednal šest dalších rozhlasových projevů proti nacistickému Německu, jichž chtěl francouzský rozhlas využít k antipropagandistickým účelům. 10. května vtrhl wehrmacht do Belgie, Holandska a Lucem­burska a každým dnem se muselo počítat s přepadením Fran­cie. K realizaci propagandistické objednávky však už nedošlo.

V pařížském hotelu Royal-Madeleine žili Werfelovi v ne­ustálém strachu z bombardování: v Rotterdamu zahynulo během nedávného německého náletu kolem devíti set civilis­tů. Téměř každou noc houkaly v Paříži sirény, hoteloví hosté museli opustit pokoje a strávit několik hodin ve sklepě. Celá Francie vřela, a desetitisíce emigrantů se v úzkosti před ně­meckou invazí chystaly svůj dosavadní azyl co nejrychleji opus­tit.

Francouzské úřady oznámily, že všichni muži a ženy ve věku mezi patnácti a pětasedmdesáti lety, narození na území nynějšího Velkého Německa, jsou povinni se dát zaregistrovat pro případ eventuální internace. Ještě jednou navštívil Franz Werfel svého na smrt nemocného otce, jenž mu teď prudce vyčítal, že neodjel do Ameriky před dvěma lety, kdy to bylo ještě relativně snadné, a že myslí na útěk až nyní, kdy už je vlastně pozdě: jak Franzovo, tak Almino americké vízum mezitím ztratilo platnost.

Když Werfelovi dorazili koncem května do Sanary, aby co nejrychleji odstěhovali své věci z Moulin Gris, byli již jejich přátelé Lion Feuchtwanger, Friedrich Wolf a Walter Hasenclever internováni vjihofrancouzském koncentračním táboře Les Milles poblíž Aixen-Provence. Dva následující týdny strávili Werfelovi na konzulátech v Marseille, kde se zoufale snažili získat nové přistěhovalecké dokumenty.

Když Hitler vpochodoval začátkem června 1940 do Francie, kde téměř nenarazil na vojenský odpor, a bez problémů obsadil 14. června Paříž, rozhodl se Franz Werfel, že neod­kladně – a bez platných víz – uprchne s Almou do Španělska. Po odyseji plné problémů, po nesčetných jízdách taxíkem, pronajatými auty a vlakem dorazili manželé ve stavu krajního vyčerpání konečně do Bordeaux; všechna zavazadla včetně cenných rukopisů a všeho oblečení, které jim zbylo, se cestou ztratila.

Bordeaux bylo krátce předtím postiženo těžkým německým bombardováním a vládl zde absolutní chaos. Francouzská vláda pod vedením ministerského předsedy Reynauda, která sem uprchla z Paříže, oznámila svou abdikaci. Město se podo­balo vojenskému ležení – v nekonečných zástupech do něj proudili uprchlíci ze severu, vojáci i civilisté. Když potom převzal vládu starý maršál Pétain a podepsal s Německem první dohodu o příměří, situace se přechodně uklidnila. Pro Werfelovy to byl signál, aby se okamžitě vydali na cestu.

Jejich dalšími zastávkami byla města Biarritz, Bayonne, Hendaye a St. Jean-de-Luz. Stále znovu si museli za astrono­mické sumy obstarávat auta se šoférem a benzín. V každém ze jmenovaných míst se uprchlíkům nabízel stejný obraz: tisíce zoufalců obléhaly španělský a portugalský konzulát s nadějí, že získají vízum, jež znamenalo svobodu.

Německé jednotky mezitím nezadržitelně postupovaly k jihu a proslýchalo se, že v St. Jean-de-Luz vydá portugalský konzul každému emigrantovi platné dokumenty bez jakých­koli komplikací. Když však chtěl Franz Werfel tohoto údajné­ho zachránce navštívit, dozvěděl se, že konzul před několika dny zešílel a naházel pasy, které mu lidé svěřili, do moře.

Po podepsání příměří mezi Německem a Francií připadly okupantům tři pětiny země. Němečtí vojáci postoupili až do Hendaye, městečka ležícího na španělské hranici, kam dorazi­li právě v den, kdy se zde zdržovali i Werfelovi. Franz Werfel poprvé od odjezdu ze Sanary dočista zpanikařil a nervově se zhroutil. Asi pět set kilometrů východně od Hendaye, v kon­centračním táboře Les Milles, spáchal ve stejnou dobu sebe­vraždu jeho přítel Walter Hasenclever: předávkoval se veronalem ve strachu, že by mohl padnout do rukou gestapa.

Werfel se trochu uklidnil, až když se jeho pražskému zná­mému Vickymu von Kahlerovi podařilo sehnat benzín a taxi. Manželé Werfelovi se s Kahlerovými krátce předtím potkali náhodou v Biarritzu a prchali nyní společně. Po mimořádně namáhavé cestě se ocitli v Orthezu, připomínajícím město duchů: Orthez se měl stát pohraniční stanicí okupované zóny. V pyrenejském správním středisku Pau, kam dorazili následu­jícího dne za svítání, se uprchlíci dozvěděli, že zřejmě jedi­ným místem, kde lze uprostřed všeobecného zmatku ještě najít nějaké ubytování, je poutní místo Lurdy. Pronajali si tedy na zbývajících třicet kilometrů další auto, a 27. června 1940 dojeli do Lurd. Ačkoli zde bylo kolem tří stovek hotelů, nemohli najít volný pokoj; místo, které se proslavilo po celém světě mariánskými vizemi mlynářské dcery Bernadetty Soubirousové, bylo přeplněné k prasknutí. Po delším hledání se Almě nakonec přece jen podařilo najít skromné ubytování: hospodyně v hotelu Vatican byla kvůli ní ochotna vystěhovat jakýsi mladý manželský pár z jejich malého pokojíku; poprvé od doby, co před necelými dvěma týdny opustili Marseille, si Werfelovi alespoň trochu odpočinuli.

Během pobytu v Lurdech se pokoušeli získat nové „sauf conduit“, aby se mohli vrátit do Marseille; plánu na útěk do Španělska bez platných papírů se vzdali v naději, že si snad v Marseille obstarají potřebná víza. Několik telegramů s nalé­havou prosbou o pomoc odeslali i do Spojených států: mimo jiné se obrátili na American Guild for German Cultural Free-dom, organizaci na pomoc uprchlíkům založenou publicistou princem Lówensteinem, který také emigroval do Ameriky.

Německá říše vyzývala Pétainovu vládu k ostřejším internač­ním opatřením, která se měla týkat bez výjimky všech říšských občanů pobývajících na francouzském území. Každý bývalý Rakušan, Cech nebo Polák tedy mohl být zatčen, odvezen do francouzského koncentračního tábora a – pokud by si ho gestapo vyžádalo – vydán Německu. V polovině července 1940 přinesly některé zahraniční noviny (americký bulvární list New York Post dokonce přímo na titulní stránce) zprávu, že podle informací BBC byl spisovatel Franz Werfel zastřelen na útěku před nacisty.

Werfelovi rodiče opustili Vichy poté, co se stalo sídlem nové francouzské vlády, a přestěhovali se do Bergeracu, smut­ného provinčního města vzdáleného asi devadesát kilometrů východně od Bordeaux. V Bergeracu se nacházela známá klinika, kde se smrtelně nemocný Rudolf Werfel podrobil několika prohlídkám a kde se také se svou ženou ubytoval. Hanně a její rodině se mezitím podařilo z Francie uprchnout, avšak místo, kde se zdržovali, zůstalo rodičům zprvu neznámé. „Pro nás pro všechny je to nevýslovně strašná situace,“ psal Werfel z Lurd matce. „A nejstrašnější mi připadá, že ani vy s tatínkem jste nebyli ušetřeni.“ Sám uvažoval o tom, že by se vrátil do Sanary, pokud by jeho snahy o získání dokumentů v Marseille znovu ztroskotaly.

V hotelu Vatican se Werfelovi brzy přestěhovali do většího pokoje, a poprvé po několika měsících začal Franz Werfel znovu pracovat: napsal konečnou verzi novely Bledě modré ženské písmo. Během pětitýdenního pobytu v Lurdech se opa­kovaně vracel do centra tohoto poutního místa, do obrovské a ošklivé baziliky Neposkvrněného početí a k jeskyni v Massabielle, kde se čtrnáctileté Bernadettě Soubirousové údajně zjevila Panna Maria a kde také roku 1858 vytryskl pramen, jehož voda od té doby zachránila život mnoha nevyléčitelně nemocným: každoročně sem přijížděly miliony poutníků z ce­lého světa, z valné části mrzáků a těžce nebo smrtelně nemoc­ných lidí, které jejich průvodci dopravovali na vozíčcích a pojízdných lůžkách přímo k jeskyni. Často se také stovky nemocných zúčastňovaly mší pod širým nebem: tehdy se velké prostranství na břehu řeky Gave proměňovalo v moře tmavo­modrých dek a pěnově bílých rouch kněží.

Alma obstarala knihy o lurdském zázraku, z nichž se Wer­fel dozvěděl, že církev zatím Bernadettiny vize v žádném pří­padě neuznala a naopak proti nim bojuje všemi prostředky, které má k dispozici. Když dívka neotřesitelně trvala na své výpovědi, že se jí zázračná paní zjevila sedmnáctkrát a pokaž­dé na ni zřetelně promluvila, byla rodina Soubirousových obviněna, že se chce pouze obohatit a že si celý příběh vymys­lela. Žádná hrozba církevních a státních instancí však mlynářovu dceru nezastrašila a Bernadettě se krátce nato ocitla ve vězení i s dalšími členy své rodiny.

I Franz Werfel často pil z pramene v naději, že se stane zázrak – že bude zachráněn před nepřítelem, že vyvázne ze své pekelně zoufalé situace a ve zdraví se dostane na svobodu do Spojených států.

Když Werfel s Almou dostali na policejní prefektuře v Lurdách začátkem srpna 1940 propustky ke zpáteční cestě do Marseille, zašel Werfel naposledy k jeskyni, aby se rozloučil. A tentokrát zde složil slib: jestliže se mu podaří utéci do Ameriky, jestliže tuto mimořádnou zkoušku své psychické i fyzické existence přežije ve zdraví, napíše ze všeho nejdřív knihu, v níž složí hold svaté Bernadettě Soubirousové.

V Marseille bydleli manželé v hotelu Louvre & Paix na široké hlavní třídě La Canebiěre, vedoucí od nádraží ke sta­rému přístavu. Město se podobalo vroucímu kotli: konzuláty obléhaly tisíce emigrantů, pro které přicházela jako azyl v úvahu jakákoli země, pokud se dala počítat ke svobodnému světu, ať to byla Čína nebo Argentina, Brazílie nebo Indie.

Marseille sice ležela v neokupované části Francie, avšak i zde se zdržovali četní úředníci gestapa a němečtí důstojníci, z nichž někteří byli dokonce ubytováni v hotelu Louvre & Paix. Werfelovi se však záhy spřátelili s hlavním recepčním panem Martinem a zapsali se do seznamu hostů pod falešný­mi jmény. Monsieur Martin je varoval pokaždé, jakmile hrozi­lo nějaké nebezpečí.

Po několika dnech strávených v Marseille jejich vyhlídky na záchranu náhle vzrostly díky osobní intervenci amerického ministra zahraničí Cordella Hulla: byla jim udělena průjezdní povolení pro Španělsko a Portugalsko, především však získali „visitor’s visa“ do Spojených států. Chyběla už jen francouzská „visas de sortie“. Werfel se tehdy obrátil s naléhavou prosbou na vlivného spisovatele Louise Gilleta, člena Académie Francaise: „Nous sommes dans une situation terribíenous sommes quasi prisonniers. […] Si vous avez une possibilité: Aideznous!!“

Svým rodičům sdělil, že šance na záchranu vzrostly. „Zbývá už jen jediný problém – visa de sortie.“ Zároveň mu prý však je „nevýslovně zatěžko opouštět Francii s vědomím, že Vy zůstáváte“. A dodal: „Nikdo neví, zda se nám podaří vyváznout. […] K tomu přistupují ty věčné fámy, které člověku nedají spát. Všichni se cítíme jako opuštění Bohem.“ Československé velvyslanectví Werfelovi v prvních srpnových dnech sdělilo, že figuruje na jednom z čelních míst černé listiny intelektuálů a umělců, které má Francie bezpodmínečně vydat Německu.

Rozhodující – a zároveň zázračný – osudový zvrat se dosta­vil v osobě mladého amerického kvakera jménem Varian Fry, který se objevil v Marseille v polovině srpna 1940 a okamžitě po příjezdu navštívil manžele Werfelovy v jejich pokoji se sametovými potahy v hotelu Louvre & Paix. Tohoto odvážné­ho idealistu vyslala na tajnou misi do Francie skupina evrop­ských emigrantů a nezávislých amerických občanů (k nimž patřila i manželka amerického prezidenta Eleanor Rooseveltová), tzv. Emergency Rescue Committee. Ta měla zachránit obzvlášť ohrožené vědce, umělce a intelektuály před zásahem vichystické policie a gestapa a dopravit je do Ameriky.

„Musíte nás zachránit!“„ zapřísahal Werfel neznámého zachrán­ce během prvního setkání. Alma oslavila příjezd Mr. Frye lahví šampaňského. Ještě téhož večera jim Fry slíbil, že je dostane ze země i bez potřebných dokumentů. Původně si naplánoval, že dopraví Franze Werfela a Almu spolu s Heinri­chem Mannem, jeho ženou Nelly a synovcem Golem a s man­žely Feuchtwangerovými na malém člunu do severní Afriky. Lion Feuchtwanger byl krátce předtím propuštěn z tábora San Nicola poblíž Nimes, odkud směl odjet do Marseille, což byla akce, kterou uvedla do chodu Feuchtwangerova žena Marta.

Jsme nuceni se rozhodnout,“ napsal Werfel své matce. „Možná o nás delší dobu neuslyšíš. Ale nedělej si starosti!“ Malá loď, kterou obstaral Varian Fry, již kotvila v marseillském přístavu naložená proviantem. Akci však zpozorovali příslušníci italské komise pověřené kontrolou dodržování příměří, loď zabavili a Fryův pokus zmařili. Ten nyní uvažoval tom, že by skupinu zkusil převézt vlakem z Cerbere přes španělskou hranici. Byla to smělá akce, s níž ovšem zoufalí emigranti okamžitě souhlasili.

Své padesáté narozeniny oslavil Franz Werfel ve velké restauraci ve starém přístavu.Jubilant, poznamenaný úzkostmi a útrapami emigrace, se v podstatě vůbec nezotavil ze svého srdečního záchvatu, který utrpěl v létě 1938, a působil sešle a nervózně.

Následujícího dne, v předvečer odjezdu z Marseille, spálil Franz Werfel v hotelovém pokoji rukopisy svých antinacistic-kých esejů z posledních let. 12. září 1940 za úsvitu dorazila skupina uprchlíků spolu s Varianem Fryem na nádraží St. Charles; Feuchtwangerovi zatím zůstali v Marseille, neboť se doslechli, že španělští celníci nepouštějí přes hranici osoby bez státní příslušnosti, a Feuchtwanger, který byl vypovězen z Německa, nechtěl přátelům dělat potíže. Fry slíbil, že ho s manželkou doprovodí do Španělska a Portugalska později.

Werfelovi si vzali na cestu dvanáct zavazadel – kufry, které se ztratily cestou do Bordeaux, se totiž mezitím vrátily v ne­dotčeném stavu, včetně fragmentu Celty, několika partitur Mahlerových symfonií a Brucknerovy Třetí symfonie. Uprchlí­ci se nyní v doprovodu Frye a jeho spolupracovníka Dicka Balla vydali přes Narbonne a Perpignan do Cerběre, kam dorazili pozdě večer. Do Španělska je však francouzští pohra­ničníci nepustili – nikdo z nich neměl „visa de sortie“. Celníci sice často nechávali emigranty projet i bez platných dokladů, nicméně k této šťastné variantě v noci z 12. na 13. září nedo­šlo.

Ball musel předat pasy uprchlíků komisaři a pokoušel se ho přitom přemluvit, aby jeho pět chráněnců pustil. Následu­jícího dne ráno oslovil Ball úředníka znovu; komisař jej ujistil, že pokud by odpoledne, kdy odjížděl vlak do Port-Bou, seděl v kanceláři sám, dovolil by skupince beze všeho vycestovat -právě toho dne má ale službu jeden velmi pedantický nadříze­ný, který bude bezpochyby všechno pečlivě kontrolovat. Komi­sař Ballovi doporučil, ať od svého plánu upustí a převede raději emigranty přes pohraniční hory – pokud možno ještě téhož dne, neboť již zítřek by mohl přinést nová nařízení vichystické vlády, podle nichž by například mohli být celníci nuceni každého uprchlíka zatknout.

Fry s Ballem se obávali, že Werfel a sedmdesátiletý Hein­rich Mann namáhavý pochod nezvládnou, nic jiného než odvážit se tohoto nebezpečného výstupu jim však nezbývalo.

Werfelovi svěřili všechna svá zavazadla Fryovi, který je jako americký občan mohl bez problémů převézt vlakem do Port Bou. U sebe si nechali jen to nejnutnější, šperky a zbylou hotovost si Alma schovala pod šaty.

Nebezpečný pochod začal za žhavého poledního vedra. Uprchlíci vedení Dickem Ballem pomalu stoupali po strmé kozí stezce. Hnán panickým strachem, že by mohl padnout do rukou francouzským „guardes mobiles“ a být jimi předán gestapu, šplhal Franz Werfel zbrocený potem z jednoho skalního převisu na druhý, klopýtal trnitým křovím a vlekl se bez dechu dál.

Tento namáhavý výstup mu musel připadat jako nějaké přízračné „déjá vu“, jako naplnění jeho vize, jejíž vlastního proroctví: v roce 1917, když ještě sloužil jako telefonista na východohaličské frontě, vznikl fragment divadelní hry Stockleinen, jehož ústřední postavou je diktátor oblečený v hnědé uniformě. Když se diktátor chopí moci a nastolí svůj brutální režim, pokoušejí se mnozí z jeho odpůrců prchnout ze země. Ve druhém dějství dramatu vypráví mladý dělník Martin o žalostném ztroskotání svého pokusu o útěk: „Tisíce lidí se toužily dostat přes hranice, celý výkvět národa… Na zastávce před celnicí všichni vystoupili a ze všech stran se hnali vpřed, jako by museli o vteřinu vyzrát nad smrtí! Žádný útěk se svou hrůzností i nadějí na záchranu nepodobal tomu jejich. Když spatřili hraniční milníky, vydral se z hrdel udýchaného a klopýtajícího davu vyčerpaný a šílený výkřik štěstí. Divoký příboj narazil na pohraniční území a roztříštil se. Všichni museli zpátky. Zvnějšku byly ulice uzavřeny řetězy, koleje vytrhány, hrozny mužů blokovaly údolí i kopce. Nikdo nesměl přejít. Ti, kdo nyní vrávorali nazpátek, působili jako těžce zkoušený národ pouště, zestárlý, ze žloutly, rozedraný a uprášený. Ve­dení se pomstilo tím, že zablokovalo železniční dopravu. Naši přátelé zmizeli. […] Nezůstal nikdo, kdo by nebyl pohlcen.“

Asi po dvou hodinách se Werfelovi dostali na vrchol hory Rumpissa s velkým náskokem před zbytkem skupiny. Alma proto navrhla, aby pokračovali v cestě, protože bude v kaž­dém případě lepší, přejdou-li hranici ve dvou a ne v pěti nebo v šesti. Španělskou celnici viděli přímo pod sebou, a když tam ve stavu naprostého vyčerpání konečně dorazili, považovali je policisté za místní turisty a kus cesty je doprovo­dili, přičemž je ovšem – aniž by to Werfelovi tušili – zavedli zpět ve směru k francouzské hranici… K jejich zděšení se za několik okamžiků vynořili obávaní francouzští „guardes mo­biles“, nechali je však beze všeho jít a dokonce je varovali, aby se na určitém rozcestí na vrcholu nedávali doprava, nýbrž doleva, a dostali se tak na správný hraniční přechod.

Bezprostředně před španělskou hranicí se Werfelovi znovu setkali s Mannovými; před celníky se však tvářili, jako by se všichni znali jen zběžně. Alma obdarovala pohraničníky ci­garetami a spropitným. Za španělské občanské války bojovali katalánští četníci na straně royalistů proti Francovi, jejich sympatie proto platily antifašistům všech zemí (k nimž se za těchto okolností nechala ráda počítat i paní Mahlerová), tak­že uprchlíci mohli přejít hranici bez dalších potíží.

Nyní už zbývalo jen zvládnout namáhavý sestup do Port-Bou. Když tam konečně ve stavu absolutního duševního i tě­lesného vyčerpání dorazili, museli se ještě jednou podrobit prohlídce, znovu odevzdat své cestovní dokumenty a úzkostli­vě čekat, až jim úředníci ve špinavé celnici vrátí jejich pasy. Avšak po této poslední zkoušce se to, co se jim ještě včera zdálo nedosažitelné, stalo skutečností: unikli peklu! Poprvé po třech měsících od obsazení Francie Hitlerem zakoušel Franz Werfel pocit svobody; byl zachráněn!

Thomas Mann – pouze toto jediné jméno se skví na malé mosaz­né destičce vedle vchodu vily v Kilchbergu u Curychu, kde žil slavný romanopisec až do své smrti v roce 1955. V domě na Alte Landstrasse dnes bydlí jeho syn, spisovatel, historik a kritik Golo Mann. Několikrát zvoním, ale dům zůstává zavřený. Vydávám se tedy na procházku nazdařbůh kilchberskými ulicemi. Pak se ještě jednou vracím, zvoním jak na poplach.

„Každý den přijde alespoň jedna nebo dvě návštěvy, ohlášené i neohlášené,“ říká Golo Mann a vede mne do velkého a světlého obývacího pokoje s výhledem na Curyšské jezero, „a všichni se mne ptají na Thomase Manna, na Katiu, Heinricha, Eriku, Elisabeth, na Klause Manna…“

Profesor Mann si cpe dýmku, uklidňuje svého velkého černého labradora, noří se do vzpomínek a vypráví: „Epizodu s naším blázni­vým přechodem přes Pyreneje popsala Alma ve své autobiografii úplně přesně – až na to, že to nebyla Nelly Mannová, kdo protestoval v Cerbere, že nesmíme podniknout výstup v pátek třináctého, protože je to nešťastný den. Pochopitelně to byl Franz Werfel, který zoufale vykřikl: ,Ne! Musíme počkat do zítřka! Nemůžeme se vydat na cestu třináctého!‘ Tuto pověru mu ovšem Alma brzy vyhnala z hlavy. Sám výstup byl mimořádně namáhavý – zejména pro Heinricha Manna a pro Werfela. Alma tu štrapáci zvládla kupodivu velmi dobře.

Teprve ve Španělsku, když jsme měli nejhorší za sebou, jsem se vlastně spřátelil s Werfelem. Nejdřív jsme jeli z Port-Bou do Barcelony a z Barcelony nočním vlakem do Madridu. Stáli jsme spolu v chod­bičce a pozorovali ubíhající krajinu za oknem, zalitou měsíčním světlem. Mluvili jsme o poezii všeobecně, ale i o jeho básních. Zmínil jsem se o jeho Elternlied a on se divil: ,Cože, Vy tu báseň znáte?‘ Znal jsem ji dokonce nazpaměť, protože jsem měl Werfelovu poezii opravdu moc rád. Byl úplně nadšen. Prudce roztáhl dveře kupé a kři­čel: ,Almo! Představ si, Golo zná moje básně celé nazpaměť!‘

V Madridu jsem se ubytovali v jednom z mnoha tamějších prů­měrných hotelů a díky zvláštnímu povolení jsme směli zůstat pět dní. Jednou večer jsme si stěžovali recepčnímu na nesmyslnou byrokracii, hlavně na to, že jsme si museli denně dávat potvrzovat svá povolení k pobytu. Rozkřikl se na nás: ,Co si stěžujete! Stejně jste všichni rudí!  A když pak Alma spatřila v kanceláři státní španělské letecké společnosti, kde jsme si chtěli obstarat lístky do Lisabonu, fotografie Hitlera, Mussoliniho a Franca, vykřikla hrůzou.

Z Madridu jsme odjeli do Lisabonu, kde jsme museli vydržet dalších čtrnáct dní do odjezdu našeho řeckého parníku Nea Hellas, jednou jsme s Werfelem v Lisabonu navštívili velkou, velmi krásnou výstavu, kde byla k vidění i plachetnice, na níž se kdysi plavil Vasco da Gama. Portugalci byli na tu výstavu velmi hrdí. Pozdě večer jsme se vydali na nádraží, odkud jsme chtěli jet vlakem do Estorilu, kde byl náš hotel Vlak jsme zmeškali; zašli jsme tedy do místní hospůdky, vypili tam nějakou maličkost a zmeškali i další, půlnoční vlak. Werfel byl zoufalý: bál se, že mu to Alma bude vyčítat jako kdysi. Ve svém rozrušení působil zjevně přetaženě; myslím, že už tehdy musel trpěl akutní srdeční slabostí.

Naše loď byla strašně přeplněná a plavba do New Yorku odpoví­dajícím způsobem nepříjemná; já sám jsem pendloval mezi manželskými páry Werfelových a Mannových. Z New Yorku se Werfelovi brzy přestěhovali do Los Angeles, do „německé Kalifornie“, kde žil později, od jara 1941, i můj otec, a kam jsem nakonec přesídlil i já. T. M. měl Franze Werfela v podstatě velmi rád: hodně se s ním nasmál a líbilo se mu, když Werfel zpíval verdiovské árie; jeho literárního díla si však otec tolik necenil- mnohem raději ho měl jako člověka než jako autora. O románu Píseň o Bernadettě, který Werfel na­psal brzy po příjezdu do Ameriky, T. M. jednou prohlásil: ,Dobře udělaná špatná kniha.‘ Avšak jeho laskavost a dobrosrdečnost, to, jak dokázal být milý a jak se uměl radovat, byly vlastnosti, kterých si můj otec – a já ostatně také – na Werfelovi mimořádně cenil! T. M. na tom nebyl v začátcích svého pobytu ve Státech finančně nejlépe – když ale jeho Josef získal nominaci klubu Book of the Month, dostal najednou na ruku dvacet tisíc dolarů. A jak reagoval Werfel? Úplně zrudnul radostí! U něj jste se nesetkali ani se stopou nějaké závisti! Sám samozřejmě kráčel od úspěchu k úspěchu, na to se nesmí zapomínat: Werfela nenechal úspěch nikdy na holičkách. Sám sebe ostatně někdy žertem označoval za .majitele spisovatelského podniku‘; bezprostředně po románu o Bernadettě chtěl napsat velký román o mormonech, životopis Josepha Smitha, zakladatele této sekty… To mu ale Alma zakázala: ,Franzl!‘ řekla, ,nebudeš mi tady pánbíčkařit!‘ A Werfel se pak opravdu svého plánu vzdal. Od začát­ku jejich vztahu mu Alma buď doporučovala, nebo zakazovala témata.

Co se Werfelových esejů týče, lze mít naprosto rozdílné názory; nemají takovou váhu jako jeho epická díla. Navíc se svými postoji velmi liší. Werfel mi jednou řekl: 0d té doby, co žiji v Americe, mi dělá výběr témat velké problémy! To je pro něj typické, pomyslete například na T. M.: kde a kdy u mého otce existovalo něco jako výběr témat?! Už jako mladý muž věděl, co v životě musí napsat, ať se děje co se děje. Pomyslete jen na josefovskou trilogii, na níž praco­val skoro dvacet let.“ Pak se Golo Mann odmlčí a po chvíli dodá: „Měl jsem Werfela opravdu moc rád  a vděčím mu za hodně. Jed­nou mi řekl: Jste přece spisovatel?! Tak byste měl víc psát!‘ Nikdy jsem na to nezapomněl.“

ZPĚT  Sekce pro členy