Záznam besedy na Femadu

Písemný přepis besedy v kruhu na Femadu v roce 2020. 

Proč tento titul v této době?

Dmtg. Začněme důvodem, který není o této době, ale je o době Rádobydivadla jako takového. Láďa Valeš má ambici odměňovat své dlouholeté herce rolemi, které stojí za to. Jarda Kodeš mě požádal, zdali bych nenašla něco pro Pavla Macáka, hledali jsme, nabídla jsem několik věcí a tahle byla vybrána, protože ho prostě bavila.

Jardo, proč byla z těch věcí vybrána právě tahle?

Jarda. Protože se mi to líbilo.

Co bylo ještě ve hře?

Řek Zorba.

Dobře. A přesah do dnešní doby je?

Dmtg. Určitě. Podtitul je komedie jedné tragédie – ta tragikomičnost dnešní doby je evidentní. Cesta, která vede odněkud někam. A dva protiklady, které se přitahují, nebo taky ne. A lidskost, která je v té hře obsažena; cituji naše seminaristy – představení jim připomínalo Casablanku – ale Casablanka je negativní, kdežto tohle je pozitivní.

Proč úprava názvu?

Jarda. Původní titul je Jacobowski a plukovník. Měl jsem pocit, že autor příliš fandí Jacobowskému a z plukovníka trošku dělá pitomce. Chtěl jsem čest té postavy, její správné až hrdinské činy vyzdvihnout, a proto srovnávám dvě příjmení vedle sebe tak, aby to nebyl jen plukovník, ale člověk se jménem.

Jaké byly dramaturgické úpravy?

Jarda a dmtg. Původně má hra asi 95 stránek, seškrtali jsme na 55, některé věci jsem opouštěl skoro s pláčem. Hra byla napsána v roce 1944, v něčem zastarala, je doslovná, věci se tam opakují… Byla jedna situace, kterou jsme řešili a pak se ukázalo, že je řešili i inscenátoři před námi, na Vinohradech, u Burianů apod. – a to situace svatého Františka a Ahasvera, kteří přijíždějí na kole. Werfelovi ji, když hru inscenovali v Americe, vyškrtli a on se velmi zlobil, protože tvrdil, že to je gró té hry.

Vedle vás sedí svatý František z inscenace u Burianů, Jiří Hromada…

Jarda. Když jsem hru četl, říkal jsem si – proč tam Werfel tu situaci vlastně má? Je úplně mimo… A jak jsme si o tom povídali a různé věci řešili, pochopil jsem, že to je Werfelovo osobní téma. On byl Žid a velmi často se ho ptali, jestli nekonvertoval ke křesťanství.

Tak byl kamarád poděbradského Kafky.

Ano. A tahle scéna je o tom, že křesťan a Žid spolu mohou jet na tandemu.

Teď mě napadá, vy jste tvůrčí tým Koko.

Dmtg. Ano. Ale ten pes se tak jmenuje už v předloze.

Zahájena volná diskuse.

Altán. Pro mne bylo klíčovým tématem a nosnou myšlenkou setkání protipólů, které se zdánlivě každý ženou někam jinam. Rozpory jsou to, co nás žene kupředu – a platí to o lidech jednotlivě i o lidstvu jako takovém. Společnost byla vždy rozdělena na dva tábory; teď je to taky tak – jsme rozpolceni politicky, kvůli rouškám a podobně… Kdyby si ty dva protipóly uvědomily, že všichni směřujeme k jednomu cíli, ke svobodě třeba, tak bychom si potom na těch svých polovinách klidně mohli zůstat a přitom by nám mohlo být dobře. Koneckonců, vždycky, ať to šlo zleva nebo zprava, vždy to směřovalo do jednoho cíle… To byl pro mne silný motiv představení, vlastně jeho téma – boj, nebo vlastně společný cíl dvou protipólů. A rád bych podotkl, že to celé bylo vyprávění. Nádherné vyprávění.

Markétka. Dotaz: je v předloze úloha té ženy taky tak výrazná? Pokud je tématem střet dvou protipólů, tak mě rušila.

Jana Soprová. Mně se naopak postava Mariany velmi líbila. Zpočátku byla svou rozmarností až nesympatická – a teprve později jsem pochopila, že ona je vlastně tím katalyzátorem vztahu mezi těmi dvěma póly a že bez ní by to tak nefungovalo. Cherchez la femme – vždycky je to žena, která svou přízeň rozděluje rafinovaně, ani jednomu z nich nestraní; tady je na počátku jen rozmarná, ale postupně se stává všemi podobami Ženy, od matky, Matky země přes milenku až po dítě, o které je třeba se starat. Pro mne ta postava byla jasná a bez ní by to nefungovalo.

Lála Langr. Takový milostný trojúhelník s otupenými úhly.

Markétka. Ale ona jim byla v tom vztahu na obtíž… Zdálo se mi, že její přítomnost otupuje téma střetu Žida a antisemity.

Altán. Ona ale působí v něčem jako stmelující prvek. Láska tam nebyla – ona nemilovala ani Jacobowského, ani Stjerbinského; ten vztah byl velmi důležitý, ale jiného druhu. Byl nutností.

Ruda Felzmann. My máme pocit, že divadlo je konflikt, ale tahle hra není jen o konfliktu. Zobrazuje dva rozdílné lidi. Ale právě ten obraz, o kterém už tady byla řeč – ten příjezd Věčného Žida a svatého Františka, to je přece obrovitá metafora. Ještě když je posadíte na dvojkolo… V našem semináři se diskutovalo, zdali je to nějaká jejich představa – říkal jsem jim „vůbec se tím nezabývejte“ – to jsou takové ty podivné zázraky, které nás najednou popadnou, a já najednou pochopím, že svět není tak zlý, jak se jeví. A psát o tom, jaký je svět v době války a napsat něco, co nic nezapírá – vždyť se tam věčně putuje, věčně střílí, bombarduje, likviduje – ale lidství těch dvou rozdílných typů všechno dokáže překonat… A mezi nimi ta ženská, která všechno propojuje dohromady… Takže hra o tom, jak je krásné, když my lidi jsme k sobě dobří, ať je doba jakákoliv, to je tak aktuální výpověď, že se mnou skoro bouchne o zem. To je to, po čem všichni toužíme a voláme v době, kdy se pěstuje nenávist a říká se tomu politika a společenské vztahy; najednou může existovat Věčný Žid s tou věčnou cestou, kterou nikdy nedojde, a s ním jde svatý František, který zase tak šíří tu dobrotu, že i zvířátka za ním běhají a ptáčci mu usedají na ruce. Ta naše dlouhá cesta s vědomím, že by mohl být klid a mír a láska – no krucifix, to je přece myšlenka jak bič.

Markétka. Vrátím se ke své otázce. Ta linie Mariany je v předloze tak tučná?

Dmtg. Ta linie je v předloze tak tučná. Ale možná ti připadá moc kvůli tomu rámování inscenace a kvůli Lence, která je rozkošná.

Markétka. Mně se líbila ta symbolika typu sv. František a Ahasver, která by mohla být víc vytažená – a Mariana už mi připadala navíc.

Jarda. Jednu chvíli jsme velmi uvažovali o názvu Madame La France…

Lála Langr. Takže její postava je v předloze i v inscenaci velmi silná.

Jiří Hromada. Já opravdu upřímně děkuju FEMADu – protože letošní dramaturgie mi přinesla tři večery neuvěřitelných vzpomínek. V Shakespearově Komedii plné omylů jsem hrál u Buriana hlavní roli, v Hamletovi jsem měl taky příležitost – a dokonce i v této hře, v té jsem hrál na záskok svatého Františka. Všechny tyto inscenace jsme hráli v době totality – a velice životě si vzpomínám, jak všechny tři na lidi pozitivně zapůsobily. Ti totalitní vůdcové tomu vůbec nerozuměli, vůbec to nechápali. Ale ti ostatní, kteří potřebovali povzbuzení, pochopení, tak velice dobře – a ta představení byla dlouhodobě vyprodaná. A teď jsem chtěl říct, že děkuju, že v této době, kdy nejsme v totalitě a jsme v zajetí jiných zájmů, vzniklo toto představení, které mě nesmírně potěšilo, osvobodilo nejen tou vzpomínkou, ale i tím, že to naše krásné ochotnické úsilí zase dokázalo jako předtím opravdu na vysoké úrovni sdělit divákům, co je v životě teď a tady podstatné, krásné, důležité a smysluplné. Za to bych jim chtěl všem poděkovat. Jsme samozřejmě ke všem těm představením tolerantní, protože víme, že amatéři nemají možnosti profesionálů, ale tady, počínaje režií a konče hereckými výkony, jsem žil s tím představením velice intenzivně a říkal jsem si, že je to přesně o dnešku – o tom, jak si všichni nalhávají, že toto je něco mimo ně, ale přitom se nás to všech bytostně dotýká. Totiž ta opravdovost. Vztahů, lidských momentů… Jsem rád, že jsem u toho mohl dnes být. A musím dodat, že celá moje skupina toto chápala, sdělila a řekla.

Ruda Felzmann. Já hrozně miluju metaforické divadlo. Bohužel zmizelo z jeviště ochotnického i profesionálního. Zatímco tato inscenace, jak je Rádobydivadlem hrána, Jardou vystavěna a prokletou dramaturgyní vymyšlena, je velkou metaforou. Ono se to vlastně odehrává v šíleném reálu, a přitom to vůbec není realistické. Celý ten příběh je nesmyslný. Nikdo nemůže tu šílenou cestu ujít. Ale to je ta metafora Věčného Žida – „dokud jsi schopen, jdi! Choď a hledej – a najdeš dobro.“ A když přejdu ke scénografii: ten výtvarný nápad a ty znaky… Podívám se a vidím na první pohled – on představuje Žida, ale nehraje za každou cenu Žida – ale je tam to, že v každé jeho kapse se něco najde… Kde vzal všechny ty peníze, kterými platil benzín a některé ženské záležitosti? To je metafora o obrovské lidské dobrotě, o štěstí a schopnosti najít cestičku. Naprosto snová je situace s četníkem, kterému padla… A celé se to odehrává v černém prostoru, takže se nezabývám tím, jestli jsem na louce, v paláci, ve sklepě… Svícení, které stále dělá pocit jakési podivné tmy a mlhy, té nejistoty vztahů, takové lehce impresionistické, ve kterém ale herce vidím. A pak to, v čem se pohybují a co mají kolem sebe. Jakou scénu, když se pořád pohybují, jezdí a putují? Holt se scéna udělá z kufrů, krabic a batohů. Tomu se říká symbol a to vytváří metaforu. Co se kostýmů týče, u té ústřední dvojice to bylo naprosto srozumitelné; jen k úvaze – „plukovníka dělá uniforma“… U nás v semináři jsme měli dlouhou diskusi o tom, jestli ten plukovník je opravdu tak důležitý. Je důležitý – ale jen kvůli těm listinám, ukrytým v krabici na klobouky. On měl ty dokumenty celou dobu v sobě – když nemohl mít tu uniformu. To je dobré si uvědomovat, Pavle (Macáku), protože od toho se to odráží – on je s tou vlastností důstojníka lev salonů, nejkrásnější, nejelegantnější, nejodvážnější, nejsuverénnější, dokonalý – aby byl protiváhou tomu druhému, který všechno šmudlá, šmudlá, šmudlá a všechno sežene. A co si s tím má počít ta ženská, co si má mezi nimi vybrat? Je tam ta soubojová scéna – a je tam ta neuvěřitelná šikovnost všechno zařídit, všechno udělat, všechno dodat – až to dojde k té scéně, ve které bohužel vaše inscenace spadla, a to ke scéně s lahvičkami. Tam jde o zásadní věc – opravdu jste se tak skamarádili? Nebo jde o to, kdo na tu loď nastoupí nebo nenastoupí? Nevím, jestli tam došlo k textovému lapsu nebo co se stalo, ale najednou to bylo „buch buch buch“ – a oni odjedou a ona tam zůstane – a pomůžete si písničkou paní Piafové – ale kdyby to bylo připravené a vyznělo to, tak byste mě asi odnesli v slzách. V některých situacích jsem hysterický a umím i vzlykat. A toto je pro mne zážitek nejen letošního FEMADu. Jinak v této inscenaci abych hledal, proč on to tam nedotáhl… Ne. Každý šroubek, který tam byl, hrál. A klobouk dolů před souborem včetně stafáží. Já tomu Jardovi strašně závidím.

Jiří Hromada. Obdivuji až profesionální přístup celého souboru. … Už dlouho jsem neviděl v amatérském světě tak náročný úkol. Něco, o čem jsem si myslel, že se nedá v podmínkách amatérského světa zpracovat. A ono to jde. Takže jsem šťasten, že na rozdíl od byznysu, kde tvorba podléhá kšeftu, se tady dá zabývat věcmi, které mají smysl a kvalitu a krásu.

Altán. Několikrát zaznělo, že jim jde o život. Nejde. Nebo to není podstatné. Tedy – na jejich vlastních životech tolik nezáleží. Ani Jacobowski, ani Stjerbinski, ani Mariana, nikdo nelká, že musí zemřít. Tam je cesta cílem. A cestou si vytvářejí svůj životní příběh. Aspoň já to tak vnímám.  A další věc – režisér vidí chyby, něco jsme viděli i my, ale ten celek…

Jarda. … to, co zbylo…

Altán. … funguje. Je to neskutečně silné představení, se kterým jsem od začátku dýchal. A štvala mě přestávka, protože jsem chtěl s nimi jít dál.

Ruda Felzmann. Ta metafora je hodně silná. Přitom je to nesmysl. Nikdo by tu cestu neušel.

Jarda. Viděl jsem dokument, jak Werfel putoval přes Pyreneje, a byla to hrůza. Ale vždycky jsou dvě možnosti.

Dmtg. Když si člověk přečte, jak Werfel utíkal z Francie… a jak dnes musí utíkat někteří lidi. Ta hra má tragikomickou notu i v tom, že ten příběh nebyl jeho, že mu ho vyprávěl židovský obchodník, se kterým se setkal právě na té cestě, a  když Jacobowského v USA uvedli, ten obchodník ho zažaloval, že mu ukradl jeho příběh.

Jirka Novotný. Miluju žánr tragikomedie. Vím, jak je těžké ji udělat. Ocenil jsem závěrečnou scénu, protože jsem se hrozně bál, že to sklouzne do sentimentu. Naštěstí tady se to udrželo v rovině příběhu, který byl nastolen na začátku, nesklouzlo to do sentimentálního milostného příběhu.

Altán. Rádobydivadlo je proslulé vynikajícími herci. Nevím, jak to ten Láďa dělá, asi je někde krade. Tady jsou v titulních rolích dva rozdílní pánové – a řekl bych, že i v civilu si odpovídají. Víme, že Láďa je fakt schopný všechno zařídit, a ještě ten jeho lišácký úsměv… A Pavel je trochu machr. A i když to vypadá, že je slabším článkem řetězu, tak jeho svazuje to, že je polský šlechtic. A když víme, jak to historicky s Polskem bylo – existovalo, neexistovalo, existovalo… – tak z toho plyne, jak ta jejich elita je neskutečně hrdá. A v tom jsou si podobní i Pavel se Stjerbinským. Ti polští šlechtici měli jen šavle proti tankům, ale šli proti nim. A je to vidět i na konci, kdy plukovník ukáže, že na tu loď vůbec nastoupit nemusí, že on je ten polský hrdina a klidně tady na francouzském pobřeží padne pro slávu polské orlice. Pavel to měl těžší, protože jeho figura není tak jednoznačná, ale popral se s ní velice dobře. A pokud jde o ženský výkon, jako muž musím smeknout, protože jsem seděl v první řadě a je to fakt nádhera. A navíc má neuvěřitelný komický talent, což bych do ní nikdy neřekl, pro mne byla vždycky tragická herečka. Osobně chci pochválit dvě figury – jednou z nich je esesák (ono se to dobře hraje, a ta stylizace přes řeč mě hodně bavila) a druhou je sluha, který celou hru přihrává plukovníkovi a nesnaží se ho zastínit. Ale fungovali všichni, výborně doplňovali celek.

Tomáš Čivrný. Chci vyzdvihnout Jirku Chadrabu v malých roličkách. Držel to, byl přesný a pokaždé jiný – v četníkovi a v agentovi na konci.

Lála Langr. Jak jste vnímali nápad s dopravními prostředky na jevišti? To samozřejmě není vůbec jednoduché vymyslet…

Divačka. Čekala jsem, že tam proběhne přehlídka všech dopravních prostředků, které se tam objevily.

Jarda. Že by odjížděli do moře…?

Vlaďka Koďousková. Za mne bylo hezky postavené vozidlo z kufrů, včetně situace záměny řidiče. Nebo to, jak měli Ahasver a František řídítka za opaskem. Výborné byly herecké výkony. Jen nevím v jedné ze závěrečných scén – když Láďa zapadne na WC, měla jsem pocit z výrazu německého vojáka, že ho viděl. Oni se přece znali, už se potkali na začátku v hotelu…

Lála Langr. Ten kufr byl první nápad?

Jarda. Nebyl.

Láďa Valeš. Původně mě Jarda poslal, abych koupil nějakého veterána… Ale zjistili jsme, že by se na některá jeviště nevešel.

Ruda Felzmann. Auto takto udělané na jevišti, to není úplně novátorské, tam záleží na tom, jak se k tomu chovají. Ale co mě nadchlo, byly kola (bicykly). Když se objevil četník, říkal jsem si – co to dělá? Pak mi došlo, že ještě šlape… A to důsledné zacházení s neviditelným kolem, co má pořád po boku, to bylo nesmírně půvabné. A domyšlené dvojkolo taky. Abychom nevynechali další dopravní prostředky – vlak tam nebyl.

Promluva o německých vojácích a SS-manech. Zakončuje Lála: Někde jsem četl, že historická pravda ničí příběh.

Zákeřný dotaz, co řekl Jarda souboru v zákulisí.

Jarda. Podtitul zní „komedie jedné tragédie“ – takže se to celou dobu pohybuje na hraně mezi tragikou a komedií. Když budeme hrát psychologické drama, tak když se nějaká pauza protáhne nebo se situace pořádně nenatajmuje, tak se to sveze, srovná se to. Ale když v komedii nenatajmujete gag tak jak máte, a neuděláte to proto, že vám vypadne jedno sloveso, tak mě to prostě naštve. Když jsem jim napsal, aby se podívali na text – tak oni se na to snad všichni vysrali nebo co.

Ruda Felzmann. A takhle zvlčel u Klapýho…?

Záznam besedy v kruhu po představení na Femadu 2020, pečlivě a s invencí napsala Petra Kohutová – Richterová

ZPĚT na předchozí stránku