Noc tribádek

Per Olov Enquist: Noc tribádek

První Enquist v Rádobydivadle, „neodolatelné puzení“ Kateřiny Baranowské a její zkrocení „divokého Valeše“ v roli Augusta Strindberga. Noční zkouška Strindbergovy hry – krizová chvíle v životě švédského dramatika – psychodrama. Výpověď o temnotách duší na hranici divadelnosti.

Překlad František Fröhlich, režie, scéna, kostýmy, diapozitivy Kateřina Baranowská, světla a zvuk Pavel Hurych. Účinkující: Ladislav Valeš (August Strindberg), Liběna Štěpánová (Siri von Essen-Strindbergová), Veronika Týcová (Karolína Marie Davidová) a Jiří Blail (Viggo Schiwe).

První uvedení 4. 3. 2000 v Libochovicích, 2. premiéra 2. 6. 2000 v rámci Libochovického divadelního léta, naposledy v Hoštce 25. 5. 2001, hráno 16x – 15. premiéra souboru

Z celkového počtu repríz účast na přehlídkách:

účast na přehlídce Karlínské jeviště Praha 17. 3. 2000 – cena za režii Kateřina Baranowská, ceny za herecký výkon Ladislav Valeš a Veronika Týcová,
účast na Libochovickém divadelním létu 2. 6. 2000 – Cena Lotara Sedláka za obohacení a propagaci amatérského divadla,
účinkování na festivalu divadla, filmů, hudby a překvapení (Nejen) divadelní červen Lysá nad Labem 24. 6. 2000,
účast na národní přehlídce Jiráskův Hronov 14. 8. 2000,
účinkování na Stochovské Thálii 2000,
představení 5. 12. 2000 ve Staré vodárně Louny na pozvání domácího souboru D. I. Lehbedung,
představení v Činoherním studiu Ústí nad Labem 28. 2. 2001,
představení v rámci Sochařského sympozia mladých výtvarníků Hoštka 2001 (květen 2001).

Napsali o nás

Jak Vás napadlo režírovat?

Na to odpovím slovy ze své nové inscenace Jakub a jeho pán: „To bylo prostě nepřekonatelné puzení.“ Začalo to tím, že na zkouškách cizích inscenací jsem začala režisérům podsouvat vlastní nápady. Tak jsem si řekla, že je nejvyšší čas jít s vlastní kůží na trh. U skleničky umí být chytrý každý. Zda „geniální nápady“ obstojí na jevišti, prověří až život.

První režií byla Noc Tribádek?

Ne, opravdu první byla v Novém Boru inscenace Fischerové hry Báj v mé brutální úpravě. …

Fischerová, Enquist, Kundera jdou jedním směrem. To asi nebude náhoda?

Hrou mému srdci nejbližší je určitě Jakub a jeho pán. Na Enquista jsem přišla díky Valešovi, který mi v Rádobydivadle nabídl režii právě tohoto kusu. Zapadal do dlouhodobé dramaturgie souboru. Nevím, zda bych o něm sáhla. Jsem svobodná, nemám žádné zkušenosti s rozvodem, takže tematika hry mi nic neříká. Tehdy jsem ovšem tak strašně chtěla režírovat, že bych dělala cokoliv. Sněhurku a sedm trpaslíků, Duchcovský viadukt, prostě cokoliv. Brala jsem to jako študýrku. Jako žánr mně nejvíce vyhovuje tragikomedie. Chci téma sdělovat prostředky komedie.

Nová tvář – Kateřina Baranowská. Připravila Lenka Lázňovská. Amatérská scéna. 2001, roč. 38, č. 6, s. 32-33

Enquistův text má dvě základní polohy. První je jakýmsi „realistickým“ záznamem jedné krizové chvíle v životě slavného švédského dramatika Strindberga, kde autor nezapře, že je profesorem literatury a poměrně pečlivě – i když samozřejmě s patřičným výběrem – předpokládá a uspořádává řadu „historických“ informací. Druhá poloha je potom – nazvu ji pro stručnost tak – „psychodramatická“. Tři dramatické postavy si vlastně na té jedné noční zkoušce nové Strindbergovy hry „přehrávají“ svá traumata i neuralgické body svých věru krajně komplikovaných vztahů. Inscenace – přesně: režisérka a scénografka Kateřina Baranowská věnuje náležitou soustředěnou pozornost té „historické“ rovině a velmi pečlivě všemi výrazovými prostředky označuje a sděluje to, co autor vytěžil z té jedné noci konce osmdesátých let. Dá se v tomto kontextu říci, že se hraje – a řeč je nyní o herectví – s realistickou důkladností. Leč inscenace zároveň ví o té rovině „psychodramatické“. A tak se přes tuto realistickou „názornost“ herci každým okamžikem probíjejí k těm „temným hlubinám“ duší svých postav a zveřejňují. A často se to děje s takovou intenzitou osobní angažovanosti, že vzniká silný pocit, že je to až jakoby vlastní „psychodrama“ herců.

CÍSAŘ, Jan. P. O. Enquist: Noc tribádek. Recenze. Zpravodaj Jiráskova Hronova. 15. 8. 2000 (č. 5), s. 4-5.

Tribádky u nás – nemýlím-li se – třikrát inscenovány byly. V Praze smůlu měly. Kališové neutažené režijní šrouby, Štěpničkovo neintelektuální šaškovství nádhernou a silnou tu hru zcela rozbily. Však kdo jeden z největších hereckých výkonů u nás chce vidět, nechť na pana Čapku v Przebindově režii do Divadla Petra Bezruče v Ostravě jede. Toť August Strindberg chytrý, ostrý, vzteklý, divoký, samolibý, dětinský, směšný, odporný i obdivuhodný, silný i krutý jak má být. Ta hra je z rodu albeeovských či o´neillovských, hustá a stále se zahušťující. Kdo se bojí Virginie Woolfové, Cesta dlouhého dne do noci, Noc tribádek, to je jen těmi nejsilnějšími dalekohledy dosažitelné souhvězdí na hvězdném nebi moderního dramatu dvacátého století. Ač Klapští na něj namířili jen slabé divadelní kukátko a my viděli rozostřený obraz, je dobře, že jsme hleděli směrem tím, a ne na Mléčnou dráhu provařených komedií. Mezi námi – v Turnově na jaře viděl jsem jejich Slečnu Julii a tvrdím, že tam mnohem silnější triedr měli. Tu do Hronova pozvat, Zlatý Alois by se v základech chvěl.

HULEC, Vladimír. Očima v. h. (P. O. Enquist: Noc tribádek – glosa.) Zpravodaj Jiráskova Hronova. 15. 8. 2000 (č. 5), s. 5-6.