Taková podivná kombinace citů …
Taková podivná kombinace citů…
Na motivy filmu Ingmara Bergmana Podzimní sonáta. Příběh o návratu ženy, která se po letech jako slavná osobnost vrací ke svým dcerám, které kdysi opustila. Najednou, během jedné noci, si navzájem vypoví vše, co se v jejich životě za ta léta událo… Vztah matky a dcery je taková podivná kombinace citů…
Videonahrávky: Klapý 2004 Jiráskův Hronov 2004
Scénář a režie Ladislav Valeš, scéna, zvuk a osvětlení Pavel Hurych, kostýmy Kateřina Baranowská, výběr hudby Ladislav Valeš a Veronika Týcová. Účinkující: Eva Kodešová (Charlotte), Veronika Týcová (Eva), Pavel Macák (Viktor), Lenka Šťastná (Helena), Jaromír Holfeuer (Otec), Ladislav Valeš (Leonardo) a Jan Kaška (Chlapec).
První uvedení 21. 3. 2004 v Klapém, premiéra 25. 3. 2004 ve Vrchlického divadle v Lounech, hráno pravidelně do 20. 11. 2005, v roce 2006 inscenace obnovena pro jediné představení v Děčíně 14. 9. 2006, v roce 2007 uvedena ještě 4x – naposledy v Opočně 22. 4. 2007, celkem hráno 40x – 18. premiéra souboru
Z celkového počtu repríz účast na přehlídkách:
– účast na POPAD Praha 2004,
– regionální přehlídka v Újezdu nad Lesy 27. 3. 2004 – 1. místo, cena za režii Ladislav Valeš, ceny za herecký výkon Eva Kodešová a Veronika Týcová, cena laické poroty, nominace na národní přehlídku,
– účast na Divadelním festivalu ochotnických souborů Napajedla 25. 4. 2004 – cena za režii Ladislav Valeš, ceny za herecký výkon Veronika Týcová a Eva Kodešová, čestná uznání za herecký výkon Pavel Macák a Lenka Šťastná,
– účinkování na Libochovickém divadelním létu 2004 – nesoutěžně,
– účast na FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč 13. 5. 2004 – cena za režii Ladislav Valeš, ceny za herecký výkon Veronika Týcová, Eva Kodešová a Lenka Šťastná, čestné uznání za herecký výkon Pavel Macák, cena za inscenaci, nominace na Jiráskův Hronov,
– benefiční představení v kostele sv. Václava ve Výsluní v Chomutově 3. 8. 2004,
– účast na národní přehlídce Jiráskův Hronov 13. 8. 2004,
– účinkování na Stochovské Thálii 2004, (posedmé) přehlídce amatérského divadla a (poprvé) přehlídce česko-slovenské kultury,
– benefiční představení o.s. Porozumění ve prospěch klubu Klubíčko v aule Scholy Humanitas v Litvínově 20. 9. 2004,
– představení v rámci Rádobyfestu 25.9.2004,
– představení v Divadle rozmanitostí Most,
– účinkování v rámci Českolipského divadelního podzimu 2004,
– účinkování v rámci Hrádeckého divadelního podzimu 2004,
– účinkování na 1. ročníku přehlídky regionálních amatérských divadelních souborů v Roudnici nad Labem 2004 – nesoutěžně, výrazná organizační pomoc Ladislava Valeše při pořádání přehlídky,
– účinkování v rámci IV. ročníku přehlídky Divadelní večery Vladimíra Dědka v Mělníce 9. 11. 2004,
– účast na přehlídce O štít města Prachatic 22. 3. 2005 – cena za režii Ladislav Valeš, ceny za ženský herecký výkon Veronika Týcová, Eva Kodešová a Lenka Šťastná, cena pro mladý talent Jan Kaška, hlavní cena,
– účinkování na Wintrově Rakovníku 2005 – jako host,
– účast na přehlídce Karlínské jeviště 2005,
– účinkování v rámci Divadelního podzimu Jiřího Šatopleta Říčany 2005,
– účinkování na Budějcké Thálii 2005,
– představení v Činoherním klubu Praha 23. 10. 2005,
– účinkování na přehlídce Novohradecké divadlo Hradec Králové 2007.
napsali o nás
„Podzimní sonáta mě přitahovala řadu let. Není to jen zajímavá hra, je to hlavně sondáž do nitra lidí, kteří i když tvoří společenství, v tomto případě rodinu, zůstávají osamělí. Jistou vivisekcí odhalují své touhy, naděje, zvrácenou žádostivostí odkrývají své tajené pravdy a jsou překvapováni názory druhých. My jim ale dáváme, na rozdíl od Bergmanna, naději,“ říká režisér. „Zajímá mě kladení si otázek, hledání člověka v sobě samém i odkrývání vlastních vášní a běsů,“dodává. Jako červená nit se hrou táhne vztah matky s dcerou, v němž se naivní dětská naděje pozvolna proměňuje v trpké zklamání. „Bergmannův text je skalpel, který se ponoří do nitra každého diváka, ať chce nebo nechce. Málokterý umělec rozuměl a rozumí ženám jako on. Vztah matky a dcery je taková podivná kombinace citů, zazní z úst jedné z protagonistek tohoto představení. Má pravdu. A jde přitom vlastně o obyčejný život, situaci, kterou může kdokoliv v sále důvěrně znát. I v tom je síla Bergmannovy hry,“ upozorňuje Valeš, který je sám jedním z protagonistů.
MOULISOVÁ, Lucie. Herci zpracovali slavný Bergmannův film. Mladá fronta Dnes 25. 3. 2004. S. 9
Vrchol přehlídky. Režisér Ladislav Valeš tentokrát vsadil zejména na hereckou práci. Ostatně k zvolené látce lze jen těžko přistupovat jinak. Valešova úprava výchozího textu tkví především v rozumném krácení rozsáhlých monologů a ve vypuštění replik Charlotty po odjezdu z domu její dcery Evy. Úprava nikterak nemění ani neoslabuje smysl Bergmanovy předlohy. Inscenace vypovídá o determinaci člověka, o jeho limitech daných kořeny, z nichž vzešel a okolím, v němž se pohybuje. Hraje se o hledání vlastní identity, které je trnitou cestou, která nevede k chtěnému jednoznačnému cíli, ale může vést k pochopení druhých.
Režie L. Valeše (cena) je důsledná v budování situací, nachází a využívá scénické a herecké prostředky umožňující rytmizaci představení, vede herce k potřebnému tempu a nepolevujícímu napětí po celou dobu sto minut trvajícího představení hraného bez přestávky. Inscenaci zdobí i originální významotvorná řešení klíčových scén. Hru založenou na dialogu matky a dcery nelze dost dobře realizovat bez výjimečně zdatných představitelek hlavních rolí. Ty režisér nalezl ve Veronice Týcové hrající dceru Evu (cena) a v Evě Kodešové ztvárňující postavu matky Charlotty (cena). Na obou je inscenace založena a také na nich stojí. Obě herečky se neobvykle těžkého úkolu zhostily výborně. V přehlídkovém představení byla přímo excelentní Veronika Týcová. … Inscenace Rádobydivadla mj. stvrzuje okřídlenou frázi o tom, že není malých rolí, neboť to dokazují i ostatní herci. Předně Lenka Šťastná v nezáviděníhodné, avšak výborně zvládnuté roli Heleny, k nepoznání zkázněný Pavel Macák v roli Viktora a stejně tak Jaromír Holfeuer jako otec.
STROTZER, Milan. POPAD 2004. Amatérská scéna. 2004, roč. 41, č. 2, s. 3-7
Josef Tejkl: Valeš-Bergman-Klapý, tři visačky dlouhodobé kvality, dohromady čistá střižní vlna. Valeš představuje rodinné stříbro českého amatérského divadla. Umí experimentovat (Fajdrarície), umí sázet na jistotu (Taková kombinace citů) a je schopným dramatizátorem, který má nos na klenutý příběh. Osobně přijímám výsledek s nepodstatnou hrstkou výhrad, které nejsou ničím oproti tomu, jak skvěle byly rozehrány klíčové situace a jaká hořkost z nenaplněných očekávání a ztrát, provázejících lidské osudy, vane z jeviště.
Tak to vidím já. Taková podivná kombinace citů. Zpravodaj Jiráskova Hronova. 14. 8. 2004 (č. 9), s. 5.
… o túžbe, frustrácii, o potrebe ľudského kontaktu, nenávisti, o spomienkach, o živote úspešnom a napriek tomu márnom. O zraneniach starých i nových, o hneve a výčitkách, o smrti i zrode života, o jeho trvaní i o tom, že žiť se musí.
Hrať Bergmanovú sonátu o tom všetkom, navyše po všeobecnej známosti filmu, nie je jednoduché. Ba mimoriadne náročné a može si to dovoliť ten súbor, ktorý má tri nadpriemerné herečky. Režisér Ladislav Valeš ich v zásade mal. Určite na rámce amatérskeho divadla. Helena Lenky Šťastnej je výkon parádny, citlivý a utrafený v miere. Eva Veroniky Týcovej má odvahu vyzerať na javisku škaredo a dispozíciu k psychologickému ponoru. Šťastlivo sa vyhla opisnosti, prepjatosti a dokázala svoju postavu gradovať. Charlotte Evy Kodešovej je dostatočne mondénna, dostatočne studená ale črtaná nie príliš diferencovanými prostriedkami. Bergmanov text ponúka širšiu škálu možností. „Nicméně“ (prof. Císař) táto trojica vytvořila inscenáciu pomerne sugestivnú, vnútorne štrukturovanú. Pánská časť súboru solidne sekundovala.
V inscenácii je, pravdaže, celý rad miest problémových a problematických, ktorým chýbá hlbšia motivácia konania (napr. situácia líčenia, klavírnej hry, mechanicky riešených svetelných premien a príchodov či odchodov zo situácií).
Cenné je, že inscenácia Rádobydivadla Klapý nezabieha k larmoyantnosti (plačtivosti), sentimentu a dojímavosti, že si zachovala čosi severskej drsnosti, atmosféry – ľudskej i prírodnej. Ba režisér vytvoril pomerne konzistentný javiskový tvar a svojich hercov viedol po cestách psychologickej skratky, ktorá dokázala vytvoriť zajímavý duševno-morálny strip-tease.
Nejzávažnejšim problémom inscenácie je jej bodka, pointa, keď Charlotte odsadí poslednú vetu Evinho listu „Nesmí byť pozdě!“ A Evinu nerealizovateľnú nádej premení na jásavý, umele optimistický transparent, ktorý ide proti zmyslu hry a inscenácie. V týchto Bergmanových príbehoch niet už návratu, šťastia, optimizmu, dejového pozitivizmu. Otvorený autorov koniec tak zmenili na didaktický a falošný.
ŠTEFKO, Vladimír. Dráma (diskurs) o láske… Recenze. Zpravodaj Jiráskova Hronova. 14. 8. 2004 (č. 9), s. 6