Ukrutný Lorco corridou voníš

Ukrutný Lorco corridou voníš

Volně na motivy divadelní hry Frederika Garcíi Lorcy Dům Bernardy Alby. Krásné herečky v rolích „ošklivých“ dcer. Rasantně uchopená výpověď o ženách mezi čtyřmi zdmi, jež jsou zajaty svým ženstvím, svým údělem, svým tělem. Duše na podlaze, boj o život v aréně, žezlo-hůl přecházející z ruky do ruky. Co udělat se světem, kde psi mají srdce lepší než člověk? První spanilá jízda Rádobydivadla po tuzemských i cizozemských festivalech.

Videonahrávka Divadelní Třebíč 1995

Úprava a režie Ladislav Valeš, scéna Vlastimil Mareš, kostýmy Jaroslava Maťáková, světla Pavel Hurych j.h., zvuky Václav Vinš a Pavel Hurych, výběr hudby Antonín Němec, píseň Václav Vacek. Účinkující: Eva Andělová (Bernarda), Dana Cendrová (Poncia), Liběna Štěpánová (Angustias), Jana Pokorná j.h. (Martirio), Jitka Andělová (Magdalena), Jaroslava Maťáková (Amelie), Veronika Týcová (Adéla), Hana Holfeuerová (Marie Josefa), Jan Holfeuer (Pepe Románo – v této roli i Jiří Chadraba nebo Vojta Efler), Jaromír Holfeuer (Manžel Prudencie), Gabriela Pallyová (Dvě stě smutečních hostů – v této roli i Štěpánka Valešová nebo Leona Vosecká-Marešová).

Premiéra 19. 3. 1995 v domově důchodců v Libochovicích, naposledy 8. 9. 1998 ve španělské Gironě, hráno 34x – 9. premiéra souboru

Z celkového počtu repríz účast na přehlídkách:

  • účinkování na Pražské přehlídce amatérských divadelních souborů (Divadlo Jana Kašky) 24. 3. 1993,
  • účast na krajské přehlídce Josefodolské divadelní jaro v Josefově Dole 6. 5. 1995 – cena za režii Ladislav Valeš, cena za scénu Vlastimil Mareš, ceny za herecký výkon Eva Andělová a Dana Cendrová,
  • účast na národní přehlídce Divadelní Třebíč 1995 – cena za režii Ladislav Valeš, ceny za herecký výkon Eva Andělová, Liběna Štěpánová a Hana Holfeuerová, cena za inscenaci, cena diváka, doporučení na Jiráskův Hronov z 1. místa,
  • účinkování na Libochovickém divadelním létu 16. 6. 1995,
  • účast na národní přehlídce Jiráskův Hronov 8. 8. 1995,
  • účinkování na přehlídce Volge Daamipaevad (Bílá paní) v Haapsalu (Estonsko) 11. 8. 1995 – cena za originální zpracování klasického díla Ladislav Valeš,
  • účast na národní přehlídce KDP Vysoké nad Jizerou 11. 10. 1995 – cena za režii Ladislav Valeš, cena za výtvarné řešení inscenace Vlastimil Mareš a Jaroslava Maťáková, cena za stylovou jednotu hereckých výkonů a souhru Eva Andělová, Dana Cendrová, Liběna Štěpánová, Jana Pokorná, Jitka Andělová, Jaroslava Maťáková, Veronika Týcová a Hana Holfeuerová, cena za inscenaci,
  • účast na přehlídce Modrý kocour v Turnově 27. 1. 1996 – 1. místo,
  • účast na 16. okresní divadelní přehlídce Horšovský Týn,
  • účinkování na 4. ročníku březnového festivalu v Jilemnici,
  • účast na krajské přehlídce venkovských souborů Luže 8. 5. 1996 – představení na letní scéně Košumberk,
  • účinkování v rámci setkání divadelníku v MEDu (spolu s vystoupením ruské tanečnice Nastji Lamper, souboru z Bánovců nad Bebravou, svitavským Céčkem a prostějovským divadlem V kapse),
  • účinkování v rámci Divadelních dnů evropských kultur v Paderbornu (Německo) 27. 6. 1996,
  • účinkování na Hanauer Internationale Amateurtheatertage v Hanau (Německo) 11. 9. 1996,
  • účinkování na festivalu Estivades v belgickém Marche-en-Famenne 5. 7. 1997,
  • účinkování na přehlídce El Pati (Otevřený prostor) ve španělské Gironě 8. 9. 1998.

Napsali o nás

Základní smysl a stavební materiál poskytla režisérovi Ladislavu Valešovi hra Federiga G. Lorky Dům Bernardy Alby. Valeš koncipuje inscenaci jako tvrdý napínavý zápas, který užitými jevištními prostředky připomíná coridu, v níž každá z postav je střídavě býkem i toreadorem. Realizaci této koncepce plně podporují všechny složky inscenace – přestavbou Lorcovy předlohy počínaje a řešením jevištního prostoru, hudební stránky, světel i koncepce dramatických postav a jejich osudů konče. Základní smysl původní Lorcovy hry je umocněn metaforou coridy, v níž násilí plodí zase jen násilí. V tomto případě je možno do podtitulu napsat volně na motivy divadelní hry F. G. Lorcy atd.

ČERNÍKOVÁ, Jarmila. Činoherní soubory na Pražské otevřené přehlídce amatérského divadla. Amatérská scéna. 1995, roč. 32, č. 2, s. 6-7

I když počátek práce byl podle všeho, už podle názvu inscenace, právě v hledání a nalezení vnějšího rámce – corridy – a jeho především výtvarného vyjádření a přestože právě zde můžeme najít významové nepřesnosti, nedotaženosti a matení (např. nedostatečné zdůvodnění nafouklých pneumatikových duší na podlaze pod plachtou, přesné definování hranice uzavřené arény atd.), vnitřně vypracovanými hereckými výkony nesené téma tyto nedostatky překryl. Do herectví se podařilo promítnout básnické uchopení předlohy, není psychologické, jde o typus, který je ale vnitřně zajímavý, bohatý, s prvky obřadnosti. Ocenit je třeba Evu Andělovou jako Bernardu, Hanu Holfeuerovou jako Marii Josefu, Liběnu Štěpánovou jako Angustias, ale ani ostatní nezůstávají v jejich stínu. Jejich souhrou se podařilo vytvořit sugestivní atmosféru erotismu, utlačovaného dobově podmíněnými tradičními etickými normami a zvyky v chování. Zpřesnění definování scény a hraní v ní by mohlo ještě kvality inscenace posunout.

BERGMAN, Aleš. Ve službách Lorcy. Divadelní Třebíč. Zpravodaj IV. Národní přehlídky amatérského tradičního divadla. Květen 1995. Číslo 4. S. 2

Celý půdorys a všechny hlavní postavy původní hry zůstávají, hra je maximálně krácena, některé repliky jsou připsány dvěma mužům – kteří v původní hře nevystupují. Zásadně se mění závěr: u Lorcy na základě zprávy o smrti Pepeho Adélu zabíjí, Bernarda vítězí, v této verzi Adéla zabíjí Bernardu, ta Adéle zcela překvapivě (k jejímu charakteru a vývoji celé hry) odpouští, ještě je zabit Pepe Romano, aby jedna z dcer převzala hůl paní domu. Závěr zkratkovitý, tezovitý, nepřipravený a pravdivě snad ani nejde odehrát.

LAURIN, František. Lorca – Valeš. Ukrutný Lorco corridou voníš – Rádobydivadlo Klapý. Zpravodaj Jiráskova Hronova. 1995, č. 6 (9. 8.), s. 2

Komupak torero, „Ukrutný Lorco corridou vonící…“, komupak utnuté býčí ucho dáš? Valešovu úpravu Lorcova Domu Bernardy Alby v provedení Rádobydivadla Klapý přijímám vstřícně, neb jde po meritu věci, a neméně tak přijímám zhuštění, jež se projevuje ve smrti Alby. Prosté a účinné postižení faktu, že nositelem zla není jedinec, ale potencionálně jsme zlem nakaženi přemnozí, že stačí malá příležitost, a zlo se vrací ještě v krutější podobě. Olé, olé, zaznívá slůvko „Promiň“, pronášené sraženou Albou, a i když tato situace není vystavěna, je v řádu úpravy.

ZAJÍC, Vladimír. Průvodce potními divadelními sály 65. jubilejního Jiráskova Hronova. Amatérská scéna. 1995, roč. 32, č. 5, s. 4-11

Rádobydivadlo Klapý – to je další osobitý příběh českého venkovského divadla a začíná to být i osobitý příběh celého českého amatérského divadla. Nevím už před kolika lety jsem se po prvé s režisérem Ladislavem Valešem setkal na přehlídce tehdejšího severočeského kraje v Žatci. Ale rázem bylo jasné, že to s ním české amatérské divadlo nebude mít jednoduché – leč aby to bylo spravedlivé: ani on s divadlem. To platí i o jeho „překladu“ Lorcova Domu doni Bernardy, který hraje pod názvem Ukrutný Lorco corridou voníš… Píšu záměrně „překlad“, protože Valeš se doslova rve zuby nehty o to, aby si utvořil jiný jazyk (jiný kód, jinou strukturu, jiný styl, jiný žánr) než má Lorcův text. Dělá to všemi prostředky – úpravou konče přes výtvarnou složku až k herectví. Nejvíce mu to funguje právě v té složce poslední – v herectví. Ještě v Třebíči jsme mohli mezi jednotlivými výkony hereček, jež hrají členky domácnosti doni Bernardy rozlišovat – a Eva Andělová tu měla jistou dominantní pozici. Ale ve Vysokém se to herectví vzájemně vyrovnalo. Dokáže být výrazně expresívní, nepotřebuje důkladné psychologické motivace, stačí mu jediný impuls, aby dravě a prudce akcelerovalo do nejvyšších obrátek posedlosti nemilosrdně deformující. A umí také stvořit významovou výstavbu, v níž se po mém soudu nejvíce a nejsilněji vyjevuje smysl Valešova „překladu“. Drtivá síla konvence, která všechny ničí a deptá – i tu, jež má v sobě nejvíce pochopení pro lidské slabosti – Bernardu. Neboť tak to je. Eva Andělová ji nehraje na běžné a známé notě panovačné a nemilosrdné diktátorky. Ne, je nejvíce ze všech slabá, soucítící, chápající. Prostě nejméně deformovaná tou nelidskou konvencí. Jenže ona ji hájí, protože tak to chce řád, osud. A v tom je její tragédie stejně jako tragédie těch, kteří pod touto její obhajobou a zastáváním se nepřirozené konvence klesají a propadají se do svých pokřivených a poničených duší. Kdyby v této inscenaci fungovalo všechno jako herectví… Což ovšem nabízí také úvahu o tom, že Rádobydivadlo Klapý alespoň v ženské části svého souboru kamsi dospívá, k čemusi se prodírá cílevědomě a důsledně.

CÍSAŘ, Jan. Vysočtí štamgastové. Amatérská scéna. 1995, roč. 32, č. 6, s. 11-12