Elegie tyrolská
Josef Tejkl: Elegie tyrolská (Chrám bolesti)
Podle autorových slov hra vytryskla z duše táty, zmučeného ztrátou milovaného syna. Text byl nominován na cenu Alfréda Radoka.
Dramaturgická úprava, režie a scéna Jaroslav Kodeš, kostýmy Lucie Jiříková j.h., hudba Jiří Strohner, Kantoři, Vladimír Zahradníček a Gabriel Fauré, obrazy a grafika Pavel Macák, fotografie aktů Milan Drlík a Petr Gebelt, světla a zvuk Jan Kaška a Pavel Hurych, realizace scény Jaromír Holfeuer a Josef Tuček. Účinkující: Ladislav Valeš (Josef), Veronika Valešová (Marie), Eva Kodešová (Dr. Pilz), Pavel Macák (Dr. Mayr), Jaromír Holfeuer (Herr Kulischek), Liběna Štěpánová (Klára), Marcela Vykouková (Magdalena) a Vít Šťastný (Jakub).
První uvedení (předpremiéra) 26. 9. 2009 v Klapém, světová premiéra 6. 10. 2009 v Lounech, naposledy 9. 11. 2012 v Kostelci nad Orlicí, hráno 38x – 26. premiéra souboru
Z celkového počtu repríz účast na přehlídkách:
- představení ve Studiu Beseda Klicperova divadla v Hradci Králové 10. 2009,
- účinkování na Dobronínském divadelním chumelení 2010,
- účinkování na přehlídce Modrý kocour Turnov 27. 2. 2010 – nesoutěžně,
- účast na krajské přehlídce Děčínská brána 27. 3. 2010 – cena za režii Jaroslav Kodeš, ceny za herecký výkon Ladislav Valeš a Eva Kodešová, cena diváků, cena za inscenaci, nominace na národní přehlídku v Děčíně,
- účast na národní přehlídce Divadelní Děčín 15. 5. 2010 – cena za režii Jaroslav Kodeš, cena za herecký výkon Ladislav Valeš, čestná uznání za herecký výkon Eva Kodešová, Marcela Vykouková a Liběna Štěpánová, cena diváka, cena za inscenaci,
- účast na národní přehlídce Jiráskův Hronov 3.-5.8.2010
- účinkování na nesoutěžní přehlídce v Krupce 30. 9. 2010,
- účast na setkání středočeských souborů s hosty Stochovská Thálie 2010 – cena za režii Jaroslav Kodeš, cena za herecký výkon Eva Kodešová, cena za inscenaci,
- účinkování na Trdlovinách Vyškov 2010,
- představení na ústecké Malé scéně při příležitosti předávání Zlatých Tylů a cen z přehlídky Zlom vaz Pardubického kraje 28. 9. 2010,
- účinkování na 8. Jubilejních (ó, slavných) divadelních žních v Klášterci nad Ohří 2010 (tentokrát na téma „Ó, slavný…“),
- představení v Bruselu a Luxembourgu (Lucembursko) 20. 11. 2010,
- účinkování na 3. Slánském divadelním festivalu 2010,
- účinkování v rámci Setkání ve Strašecí Nové Strašecí 27. 3. 2011 – inspirativní představení, odehráno bez Víta Šťastného,
- představení v pardubickém divadle Exil 30. 4. 2011,
- představení v Paderbornu (Německo) 20. 5. 2011,
- účast na přehlídce Sokolovská čurda 24. 9. 2011 – hlavní cena byla udělena Vítu Šťastnému,
- účinkování na Měziměstských divadelních hrách Meziměstí 2011,
- účinkování na 8. Mezinárodním festivalu amatérského divadla v Donzdorfu.
ZPĚT archiv her
Napsali o nás
Smutný příběh o tom, co se kdysi na svazích třítisícovky a později v životě zdrceného otce dělo, uvede v premiéře pod názvem Tyrolská elegie Rádobydivadlo Klapý. „Před diváky se odehraje dokumentární drama v podobě fiktivního soudního procesu, které rozkrývá samotnou událost a spolu s tím i obecné téma viny a trestu, pochopení a odpuštění,“ přibližuje režisér Jaroslav Kodeš.
Tejkl a jeho devítiletý syn byli členy expedice, kterou v Alpách zaskočila náhlá bouře. Když hochovi začaly docházet síly a zůstali za ostatními pozadu, rozhodli se vrátit. Ve špatném počasí však zabloudili, strávili řadu hodin v mrazu a nakonec mladík totálně vyčerpán zemřel svému otci v náručí. Vzápětí pak začal dvojí boj, kdy Tejkl na jedné frontě bojoval s vlastními výčitkami svědomí a na druhé s rakouskou justicí, která ho obvinila ze zabití z nedbalosti.
„Ve svém textu se snažil z toho všeho vypsat. Trýzní se vinou, že syna bral s sebou, zároveň se však obhajuje před nepravdivým obviněním justice a přemítá, jak se s tím vším naučit žít,“ říká Kodeš.
V inscenaci se vylíčení alpské tragédie bude dít během jevištního procesu, který čerpá mj. z korespondence s rakouskou justicí a pro větší autenticitu se odehrává na scéně v podobě arény s diváky na pódiu.
NEEDRLE, Jiří. Premiéra hry připomene smutný příběh z Alp. Mladá fronta Dnes – severní Čechy 6. 10. 2009. S. 4
Teatrolog Jan Císař uvádí, proč Tejkl musel dělat divadlo: „Nedělal ho pro výsledek, pro dokonalost inscenace, pro přesně vybroušený tvar. Dělal ho pro možnost prožít a sdělit divadlem všechnu tu svou mnohostrannou lásku k životu. A dal jí skrze ně podobu, v níž se vyznal ze všeho, co jej pálí, tíží, těší i povznáší. Jestli někdo pro mne ztělesňoval ryzí ochotnický vztah k divadlu ve své prapodstatě, pak to byl Pepík. Z této substance vyvřela i Elegie tyrolská. Jsem rád, strašně rád, že spatří světla ramp. A pevně věřím, že pro nás, kteří jsme Pepíka dobře znali, se tímto představením mezi nás vrátí jeho duch.
A že ti, kteří se s ním setkají jako diváci, alespoň v nějaké míře pocítí, že upřímnost a otevřenost této výpovědi omožná nejhorším Pepíkově životním zážitku, kdy jej hory připravily o syna, je víc než jen pouhým vyprávěním o jakýchsi událostech. Že je to vyznání, jehož hloubka se dá měřit nezměrností utrpení a z kterého vznikla i Pepíkova víra v nezdolatelné zdroje života.“
(mar). Filharmonie hostí poslední hru Josefa Tejkla. Mladá fronta Dnes 5. 2. 2010. S. 4
Rozhovor
Neměli jste z toho strach, udělat tak osobní text, když všichni lidé z divadelního světa Pepu znali? Vůbec jsem se na vaše představení nemohla dívat jako na divadlo, nemohla jsem si odmyslet Pepu a vzpomínky na jeho osobu. Toho jste se nebáli?
Tady nestála otázka bát se, nebo nebát. Pepík nás přímo oslovil. Viděl několik posledních inscenací Rádobydivadla, líbily se mu, a tak přišel za Láďou Valešem a říkal: „Prosím tebe, mám hru v šuplíku, nechceš, aby to váš soubor udělal?“ A Láďa si hru přečetl a souhlasil. Jenže Pepíkovo přání také bylo, aby Láďa hrál Josefa a Veronika Valešová Marii. No a v tu chvíli už to nechtěl Láďa režírovat sám, a tak přišli za mnou.
Zasahoval vám autor do úprav textu?
Pepík nám nechal úplně volnou ruku. Kdo ho znal, tak ví, že děsně nerad měnil cokoli ve svých hrách. Takže si moc cením toho, že mi dovolil do textu sáhnout. Kdyby sis přečetla scénář v originále, tak zjistíš, že je obrovsky silný ve své výpovědi, ale také ohromně sebemrskačský, obviňující sebe i okolí, že autorovi chybí odstup od tragické události. Pepík se potřeboval vypsat, vypovídat z toho, co se mu stalo, ale nebylo to divadlo, šlo o něco jiného…
O terapii…
Museli jsme do scénáře zasáhnout po svém. Najít ten odstup. Celá moje práce spočívala v tom, že jsem se pokusil text převést do obecnější roviny. Takže se vracím k tvé první otázce: „bát, nebát“ – prostě jsme vstoupili do vody. Text nás zaujal a chtěli jsme ho udělat, ale i potěšit Pepíka. Bohužel se premiéry nedočkal. …
Mně se přihodilo, že jsem představení vůbec nechtěla brát, stavěla jsem se a priori proti tomu…
Možná, až představení uvidíš podruhé, už to půjde. Jde o inscenační konstrukci, záměr převyprávět tuto tragédii tak, aby diváka silně zasáhla, ale současně mu nechala svobodu přemýšlet, kde je asi pravda. Samozřejmě, že fandíme Josefovi, ale také musíme dát za pravdu Kláře či právníkům, kteří zastupují věci veřejné. Proto v inscenaci běží několik rovin vedle sebe, jsou tam zcizováky, protože nechceme diváky vydírat emocemi. Chceme, aby divák měl z inscenace vyvážený zážitek, stejně emocionální jako racionální, neboť postoj každého z nás k tomuto příběhu a k jeho vyznění by neměl být jednostranný. Jak v rovině osobní, tak i v rovině veřejné. A o tom Pepík Elegii tyrolskou či Chrám bolesti napsal. Považuji tento text za jedno z vrcholných dramat současné doby.
Už jsme to s Pepíkem nemohli zkonfrontovat. Rozhovor připravila Lenka Novotná. Amatérská scéna. 2010, roč. 47, č. 3, s. 22-23
Diváci se v sobotu večer usadili kolem elipsovité scény inscenace autobiografického dramatu Josefa Tejkla Elegie tyrolská, které sehrál vyspělý soubor Rádobydivadla Klapý pod taktovkou Jaroslava Kodeše. Následky a soud alpské tragédie, při níž autorovi (tj. hlavnímu hrdinovi v podání Ladislava Valeše) zemřel devítiletý syn, naplnily sál mocnými emocemi. Zřídkakdy uběhne osmdesát minut tak rychle, jako když vás spád a dopad jednotlivých situací dramatu přiková k židli. Ladislavu Valešovi skvěle sekundují především manželka Veronika v roli Marie a Eva Kodešová jako státní zástupkyně dr. Pilz. Ocenit je třeba mimo jiné i nápaditá scénická řešení Jaroslava Kodeše či epizodní, ale působivé vystoupení Liběny Štěpánové v roli Kláry. Kdo zná životní příběh Josefa Tejkla, který ještě před uvedením této inscenace zemřel v horách, vnímá osudovost jeho Elegie tyrolské ještě naléhavěji. Právem se s touto inscenací setkáme na národní přehlídce činoherního a hudebního divadla Divadelní Děčín, kam postoupila. … Dodejme, že v hlasování diváků ustavil soubor nový rekord, když pouze dva z přítomných udělili představení hlas o stupeň nižší než nejlepší. Ceny za herecké výkony převzali Ladislav Valeš a Eva Kodešová, za dramaturgickou úpravu, režii a scénu hry Jaroslav Kodeš.
PANENKA, Pavel. Děčínská brána oslavila plnoletost s grácií. Amatérská scéna. 2010, roč. 47, č. 2, s. 26-27
… do věcných faktů velké obecné závažnosti byl vložen osobní příběh, jenž se svou emocionalitou od věcnosti dokumentu liší. Tak, že sám Tejkl cítil velké nebezpečí tohoto rozdílu a v jistém okamžiku svého příběhu nechal jednou postavou pojmenovat jistou klíčovou scénu jako kýč. Můžeme to jistě chápat jako autorovo alibi nebo jako jeho čestné přiznání nedostatečnosti, které však nemůže způsobit, že kýč přestane být kýčem. To učinili oba recenzenti tohoto hronovského představení (Zpravodaj č. 8, s. 4 + 5). Pro mne se však takto vynořuje především otázka, která směřuje k tomu, jak v tom sílícím tlaku post-postmodernismu může fungovat v amatérském divadle činohra, která staví na tradičních principech, protože se snaží postihnout dokumentární realistickou poetikou přímočaře zkušenost přítomnosti. Neboť inscenace Tyrolské elegie je činohrou a její dvě roviny (posuzování případu viny otce na smrti syna při vysokohorském výstupu na alpské vrcholy a otcovo vyrovnávání se s touto událostí) jen v duchu montáže moderny zkouší předvést tuto událost ze dvou stran. Přitom je třeba znovu uznat, že jak režijně důsledně budovaný a vedený tvar, tak některé herecké výkony dokážou mnohé diváky zaujmout emocionálně vypjatou polohou příběhu.
CÍSAŘ, Jan. Meze Hronova 2010. Amatérská scéna. 2010, roč. 47, č. 5, s. 26-34
MIMOCHODEM… ANKETA PODLE AMATÉRSKÉ SCÉNY
Která inscenace (představení) amatérského divadla vás nejvíce zaujal(o) v minulém roce (2010)?
Pavel Panenka, DS Karel Čapek Děčín: Elegie tyrolská. Ačkoli ne vždy jsou mi poetika souboru a autorův jazyk blízké, zasáhlo mě výsledné dílo zcela mimořádně. Hodně tomu pomohly skvělé herecké výkony především ženské části ansámblu. Myslím, že jde o počin, na který se Pepík Tejkl může shora dívat s pýchou a s poděkováním: tohle je opravdový odkaz.
Hana Stuchlíková, jednatelka DS J. K. Tyl Josefův Důl: Romance pro křídlovku. Domnívám se, že herci pod vedením režiséra přesně věděli, co hrají. Představení, které jsem viděla, bylo silné a emotivní, v sále bylo absolutní ticho a bylo viditelné, že diváci při odchodu ještě mlčky vstřebávali právě zhlédnutý děj. Později se svěřovaly hlavně mladé ženy, že představení bylo nádherné, opravdické a že v závěru plakaly.
Jaromír Kejzlar, člen klubu režisérů SČDO: Elegie tyrolská. Znal skutečný příběh, oceňuju jeho divadelní ztvárnění a velice dobré herecké výkony.
Vlastimil Ondráček, herec, režisér souboru DS D3 v Karlových Varech, člen SČDO: Elegie tyrolská. Zaujal mne nejen text Pepy Tejkla, ale hlavně režijní zpracování Jardy Kodeše.
Petr Haken, organizátor Modrého kocoura, režisér Turnovského divadelního studia A. Marka: Elegie tyrolská. Z mnoha důvodů, ale nejvíce mě asi dostal herecký výkon Ládi Valeše.
Dušan Zakopal, dopravní inženýr, člen SČDO, organizátor vzdělávacích seminářů. Slepice. Jasná dramaturgicko-režijní a scénografická koncepce určující přesný rukopis režie, realizovaná věrohodný způsobem hereckým kolektivem s razancí grotesknosti, která přesně útočí na bránice diváků, napomáhá vyznění tématu; pointa inscenace ctí gogolovsko-revizorský závěr „Čemu se smějete?“ a ten smích je tam „skrzeva“ slzy; vy pedstavení všechno fungovalo, jak mělo. Viděno na KDP ve Vysokém nad Jizerou v říjnu 2010.
Michal Hecht, mim, režisér a pedagog: Elegie tyrolská. Výborně udělané divadlo. Ale hraje v tom taky roli můj osobní vztah k tématu a Pepíčkovi.
Iva Dvořáková, NoStraDivadlo, o.s. Nové Strašecí: Elegie tyrolská. Režijním zpracováním, které umožňuje odstup i divákům, kteří se cítí citově zainteresováni na tématu.
ANKETA. Která inscenace (představení) amatérského divadla vás nejvíce zaujal(o) v minulém roce? Amatérská scéna. 2011, roč. 48, č. 1, s. 48-51
ZPĚT archiv her