A Láďa Valeš už zase slaví

KODEŠ, Jaroslav:  A Láďa Valeš už zase slaví … (rozhovor do AS v roce 2010)

V roce 2003 dva české amatérské soubory DS Tyl Rakovník a Rádobydivadlo Klapý vyrazily na společný zájezd na Slovensko, aby tu sehrály svá představení Děvčata a Faidraricii. Tento zájezd stál u zrodu mého bližšího poznání Ladislava Valeše coby neúnavného režiséra a principála souboru Rádobydivadlo, ale také coby člověka společenského, nadmíru přátelského, spolehlivého, ochotného divadlu věnovat maximum svého volného času. Zájezd vygeneroval i první spolupráci na poli divadelním. V Podzimní sonátě ( Taková podivná kombinace citů …) si vedle tehdy ještě Veroniky Týcové (později Valešové) zahrála velkou roli i moje žena Eva. A mě nadchla pracovitost souboru i režisérské vedení Ládi, který ví, čeho chce dosáhnout, ale hercům přitom nechává hodně svobody. Potom Láďa vyzval i mě ke spolupráci s Rádobydivadlem. A zase. Nechal mi naprosto volnou ruku ve výběru textu i v obsazení. A když dostal „kládu“ stal se pokorným hercem, který jako první uměl svůj part.

Náš rozhovor k Láďově šedesátce však musí začít obligátně. Vzpomínáš si na své komediantské začátky?

Poprvé jsem stál na jevišti jako absolvent prvého ročníku vojenského učiliště v Popradu, bylo mi šestnáct a já v té době psal  silně stressovou a nihilistickou poezii a tu jsem vyrovnával satirickými skeči, kterým se nikdo nesmál. V jednom takovém skeči jsem hrál s kamarádem a smáli jsme se pouze jenom my dva, ostatní pískali…Byl to můj první výstup, dopadl špatně, ale neodradilo mě to. Za rok jsem již s několika spřízněnými lidmi vyhrál armádní soutěž umělecké tvořivosti s divadlem poezie, s mojí sbírkou básní pod názvem Jak nejlépe chytnout infarkt.

Velmi poetický název. A co bylo dál?

Dál toho moc nebylo neboť vojenské učiliště mě nebavilo a já jej po dvou letech opustil. Přešel jsem na energetické učiliště do Varnsdorfu a po jeho absolvování pak rovnou do života, na montáže, znovu na vojnu a opět na montáže. V sedmadvaceti letech jsem se obloukem vrátil na učiliště jako mistr odborného výcviku, a tehdy se mi podařilo dát dohromady společně s učni, učiteli a vychovateli moje první představení Legendu o Kainovi podle knihy Bohumila Hrabala Legendy a morytáty. Vyhráli jsme s tím dokonce nějakou uměleckou soutěž učilišť v Českých Budějovicích. A pak zase klid. Až teprve když jsem měl Kristova léta, to už jsem se přestěhoval do Libochovic, jsem nastoupil jako charakterní herec do divadelního souboru Scéna. Moje první postavy byly velice bezcharakterní a to v povídkové hře Mirka Stiebra Báječní milenci potřebují čas. No, a když jsem pociťoval na sobě ten umělecký zmar, tak jsem se rozhodl režírovat a můj první počin byla hra Generální zázrak (Páral, Horanský, Rón). Strašně rád vzpomínám na spolupráci s panem Horanským, ten mi hodně otevřel oči pro divadlo…

Dobře, ale já předpokládám, že kumštýřské sklony a vztah k divadlu jsi nejdříve posbíral v rodině. Platí u tebe rčení, že láska k divadlu se dědí z otce na syna?

Jelikož u nás doma bylo sedm dětí, měli se rodiče co ohánět. Maminka ani tatínek se o kulturu moc nezajímali. I jejich rodiče neměli žádný vztah k divadlu, takže je s podivem, že jsem k tomu našel cestu já. Jako jediný s rodiny. Doufám, že mou osobou se to napraví, obě mé dcery z předchozího manželství to už na divadelních prknech zkusily a nejvíce si slibuji od mého synka, který se již ve svých dvou letech chová jako režisér…aspoň mne a Verunce to tak připadá.

Jestli Kristiánkovi režisérství zůstane tak mohu potvrdit, že to bude citlivý a vnímavý režisér. Jako jeho otec. Přesto prozraď, jak dokážeš skloubit zaměstnání, péči o rodinu s tak intenzivní činností v souboru. Režíruješ, hraješ, organizuješ tolik zájezdů. Nemýlím-li se, Rádobydivadlo v průměru hrálo v loňském i předloňském roce minimálně jednou týdně. Jak všechno můžeš stihnout?

Pravdou je to, že Verunka a můj synek jsou pro mne velkou motivací. Pokud toho mám někdy v práci nad hlavu a cítím se být unaven, tak vím, že po jejich boku okřeji. Jsou to spojené baterky. Je to někdy složité, především ty naše divadelní výjezdy po českých luzích a hájích. Vím, že se některým již tak často jezdit nechce, ale jakmile se potkáme s divákem, tak se těšíme zase na příští štaci. Jsem rád, že jsem obklopen stejně posedlými lidmi.

Potom nezbývá, než abys soubor představil a trochu nám přiblížil jeho historii. Jak vlastně Rádobydivadlo vzniklo?

Rádobydivadlo jsem založil s Vláďou Kasparem, Evou Andělovou a Danou Cendrovou na podzim roku 1986. Tak trochu to bylo z trucu, neboť předtím jsem byl vyloučen ze Scény Libochovice, kde jsem předtím strávil dva roky. Úspěšné dva roky, a to bylo zřejmě tou pravou příčinou, že jsem vadil některým činovníkům ve vedení tehdejšího závodního klubu. Bolelo to nějaký čas, ale nakonec jsem jim vděčen. Vděčen za to, že se mohlo narodit Rádobydivadlo. Obklopil jsem se svými věrnými a začali jsme brát divadlo vážně… Za těch pětadvacet let se v souboru vystřídalo kolem padesáti či šedesáti lidiček, ať to byli herci nebo technický personál. Pravdou je to, že se vytvořilo jakési stálé uskupení, srdce, které je stále pospolu s malými pauzami.

Rádobydivadlo se dlouhodobě vyznačuje docela širokou plejádou výborných amatérských herců. Přemýšlel jsi, jak k tomu došlo?

V Rádobydivadle se vždy drželo na dobré herce, některé jsem si vyhlédl a přemluvil k angažmá, snažil jsem se jim namluvit, že Rádobydivadlo je to jediné a správné místo. Některé jsme společně vypiplali, většinou to byli naturščíci, kteří byli typově zajímaví. Jiní s námi začínali jako děcka, takže si prošli celou divadelní abecedou, jako třeba moje žena Veronika, Lenka Šťastná, Honzík Kaška. Nesmím zapomenout na Honzu Holfeuera, který byl talentem od pánaboha, bohužel zemřel hodně mladý a z jeho smrti jsem se těžce vzpamatovával. Když už vzpomínám na ty, kteří nejsou mezi námi, musím se jednoznačně zmínit o Vláďovi Kasparovi, to byl pan herec, vzácný a šlechetný člověk co pro divadlo hořel. Chybí mi Vlastík Mareš, Břéťa Žídek, Pavel Fišer…myslím, že na onom světě je již druhé Rádobydivadlo.

Jsem obklopen lidmi, kteří se vždy snažili divadlu porozumět a kteří si své zkušenosti předávali navzájem ať to je Eva Andělová, která v poslední době více a více režíruje nové a nové soubory. Dále jsou to Liběna Štěpánová, Dana Cendrová, Jája Maťáková, Ivana Žáková, Eva Kodešová, všechny to jsou skvostné a krásné herečky. Mám také samozřejmě charismatické a herecky zdatné chlapy jako je Míra Holfeuer, Pavel Macák, Toník Havlín. Dále z té mladší generace je to Eva Hedánková, Jirka Blail, Lukáš Burda, Vítek Šťastný, Petr Bernard, Robík Deme, Petra Znamenáčková, Marcela Vykouková a mnoho dalších. Jsem strašně rád, že s námi začal dělat Pavel Hurych, který už bude mít za světly a zvukem odehráno na čtyři sta představení a nakonec bych se rád zmínil i o Vaškovi Špiritovi, který jezdí s námi hrát až z Německa. Samozřejmě jsem nechtěl jako režisér zkostnatět a hledal jsem možnosti pro soubor, jak jej obohatit jinými režijními postupy a bylo tomu tak dobře, neboť o tom vždy hovořil konečný výsledek. Takže bych rád poděkoval Kátě Fixové za její Naše městečko, Kačce Baranowské za Tribádky, Jarkovi Kodešovi za Equuse, Tyrolskou elegii, Rudovi Felzmannovi za Escorial.

Profesor Císař o tobě kdysi prohlásil, že jsi divoký Valeš. Bylo to údajně po zhlédnutí nějakého tvého představení. Jak na to přišel?

Došlo k tomu na krajské přehlídce v Žatci, kde byl pán profesor v porotě. Hráli jsme představení J.Tettera Zeď. Na scéně, která byla velmi jednoduchá, stůl, dvě židle, byla také konstrukce, na které bylo umístěno prostěradlo. Tento lajntuch měl znázorňovat vězeňskou zeď, která měla v samotném závěru spadnout. Aby to mohlo spadnout tak hlavní hrdina, tehdy Vláďa Kaspar v jeho jedinečné roli pošťáka Berga, měl v jednom nestřeženém okamžiku povolit úvazky, za které bylo prostěradlo upevněné. A ono to nevyšlo, zeď nespadla a já jsem málem zoufalstvím vypadl z osvětlovací kabiny. Diváci tleskali nadšením a zeď jim byla ukradená. Zato já jsem bezprostředně po představení řval jak blázen a roztrhal jsem scénář. Byl jsem hloupý…ale to mi došlo později. Kdysi jsem se pasoval na režiséra bouřliváka a novátora, dnes jsem již klasický romantik.

Prožil jsi s amatérským divadlem okolo čtyřiceti let. Navždy jsi podepsaný pod cca třiceti inscenacemi jako režisér, v řadě dalších si hrál. Našel jsi zde svoji současnou životní družku, máš zde mnoho přátel a kamarádů. Ale také jsi s divadlem zažil nejedno zklamání či nezdar. Mělo to vše nějaký smysl? A čeho si nejvíce ceníš?

Divadlo jsem začal dělat, protože jsem to chtěl zkusit, ale nečekal jsem, že u něj tak dlouho vydržím. Naopak s odstupem času je mi líto, že jsem s divadlem začal tak pozdě. Uvědomuji si, že jsem toho u divadla moc nestihl, stále je pro mne divadlo mocný a tvůrčí potenciál, je to stále vroucí zřídlo…neboť divadlo je nesmrtelné. Lidé budou mít vždy své příběhy a ty příběhy se musí sdělovat po celé věky. Divadlo lze opustit jen formálně, ale v podstatě opustit nelze.

Divadlo je tvůj opravdu hodně veliký koníček, ale já vím, že máš i jiné zájmy.

Mám rád film. Pokud máme s Verunkou čas, tak jsme v kině, většinou si vybíráme filmy pro náročné diváky. Pak mám rád knihy a velkou láskou je cestování. S Verunkou jsem procestoval Portugalsko, Bretaň, Toskánsko a Lombardii, jižní Anglii, a teď se chystáme do Skotska a Irska. Také chodím na fotbal. Fandím Teplicím.

Poslední otázka. Říká se, že režisér a maminka mají vždycky pravdu. Jak je to u vás?

U nás v rodině je to tak, že má pravdu vždycky moje žena, a na zkouškách jsem sice ještě ten kdo má hlavní slovo, ale na jak dlouho… má žena je u všeho.

Amatérská scéna, 2010, č.2, s.8-9

 ZPĚT  na stránku Napsali o nás