Moje první setkání
RICHTER KOHUTOVÁ, Petra: Moje první setkání s Rádobydivadlem bylo bizarní
Když jsem se v roce 1990 poprvé ocitla na přehlídce ve Vysokém nad Jizerou, byla jsem mimo jiné představena místní figurce, vynikajícímu flašinetáři Pepíčku Kučerovi. Vyprávělo se, že když na KDP hrálo před dvěma lety jakési Rádobydivadlo, jeho úkolem bylo ležet pod jevištěm a po celé představení kouřit – aby z katakomb, kam císař Nero uvrhoval nepohodlné, stoupal dým. Pomíjím fakt, že jako silné kuřačce mně tato role připadala ideální; hlavně mne zaujal titul tehdy uváděné hry – Divadlo za časů Nerona a Seneky Edvarda Radzinského. Přečetla jsem si ji a užasla: nedovedla jsem si představit, že amatérský soubor uvádí tak komplikovaný, temný a znepokojivý text. Neméně překvapivé pro mne bylo, že stejný soubor uváděl v tom roce na KDP další mně neznámý text, ovšem ze zcela jiného ranku a zcela jinak uchopený – Vrhače nožů Miklóse Hubaye.
Setkání druhé se konalo na Jiráskově Hronově o tři roky později. Rádobydivadlo hrálo tentokrát autorský titul režiséra Ladislava Valeše Hory se připravují k porodu, na svět přijde malá šedá myš. Utkvěla mi situace, v níž dva výrostci zabili, jen tak mimochodem, téměř omylem a bez emocí, postavu důvěřivé dámy, představované Evou Andělovou.
A setkání třetí – když jsme v tomtéž roce připravovali na JAMU s Arnoštem Goldflamem inscenaci Čechovových Tří sester, při hledání rozdílných přístupů k této látce jsem si pouštěla videa inscenací z Divadla Na Zábradlí, z Činoherního studia Ústí nad Labem – a právě z Rádobydivadla, na jehož Nány mne upozornil Jan Císař, když o nich napsal sugestivně a s uznáním do Amatérské scény.
Troufám si říci, že z třiceti dosavadních inscenací jsem viděla minimálně pětadvacet – a každá mě svým způsobem dokázala překvapit. Rádobydivadlo je zkrátka pro mne stálou inspirací a potěšením. Zdrojem naděje, že se lze dělit o témata, která zajímají tvůrce, bez toho, že by bylo publikum podceňováno a podezíráno z toho, že je v divadle nastaveno výhradně na komedie a zábavu. Případně zdrojem naděje, že se publikum dá vychovat. Ukázkou potřeby rvát se s tématy a tituly nelehkými. Ukázkou potřeby hledat způsoby vyjádření, které nejsou prvoplánové (ve smyslu lidového rčení „kočičko, nehledej v tom logiku“ . Důkazem, že divadlo může rezonovat s těmi, kdo mají černo v duši, a přesto se snaží vnímat barevnost světa. Důkazem, že s emocemi lze pracovat v každé inscenaci novým, originálním způsobem. Do třetice důkazem, že lze a stojí za to ukazovat vášeň v její syrovosti – a že dramatičnost v banalitě a banalita v dramatičnosti opravdu existuje.
Těší mne Valešova záliba v severských autorech – od Finky Rosy Likson, podle jejíž knihy napsal Hory, přes Ibsena a Strindberga až po Enquista a Bergmana (toho zejména; říkám si, že časem třeba dojde na mého oblíbence Larse Noréna ). Těší mne v posledních deseti letech odvaha Jardy Kodeše, jenž zdánlivě vnesl do inscenací Rádobydivadla harmonizující prvky – říkám zdánlivě, protože jeho dráp a spár je jen lépe ukryt v těle jím režírovaných inscenací, od Shafferových opusů Equus a Amadeus přes Tejklův Chrám bolesti (Elegie tyrolská) po prozatím poslední Rozmarné léto. A těší mne další tvůrci představení, od základních týmů, přes techniky až po herce – bez jejich schopnosti tvořit, bez jejich pokory a oddanosti věci by Rádobydivadlo nebylo.
Bylo mi tedy ctí a potěšením věnovat osmnáct měsíců shromažďování materiálu, z jehož zlomků je sestaven almanach Rádobydivadlo Klapý 1986 -2016. Ráda bych poděkovala paní Heleně Hantákové z Divadelního ústavu, Janě Bednářové ze Severočeské vědecké knihovny a Gerdě Lorenzové z Krajské knihovny Karlovy Vary za pomoc při hledání všeho, co bylo o Rádobydivadlu napsáno. Také Pavlu Hurychovi za zpřístupnění jeho soukromých archivů, první kritické čtení napsaného a upřesňování faktických údajů. Také Jardovi Kodešovi za připomínky, nejeden štěpný návrh a sběr zdravic a příspěvků od členů Rádobydivadla. Také samozřejmě Ladislavu Valešovi za důvěru, zapůjčení kroniky, množství vyprávění, výběr fotografií a dodání bilančních článků. Také Pavlu Macákovi za spolupráci na finální verzi almanachu.
A všem z Rádobydivadla za to, že jsou… Almanach 1986 – 2016, 25. 10. 2016 Petra Richter Kohutová
ZPĚT na stránku Napsali o nás